Nedvědovy oči v Soči, aneb liberecký kmet je ve hře o olympiádu!
Stal se z toho poslouchaný vtip. To když Alois Hadamczik po šedivé Karjale vyhlásil, že příště radši vezme, s mírnou nadsázkou, extraligový potěr. Načež do prvního pluku povolal Petra Nedvěda a Jaroslava Hlinku, tandem takřka osmdesátiletý. Fór se proměnil v zásadní krok, jenž se ukazuje jako trenérův vynikající počin.
Po dosavadní bídě v podobě pěti porážek a jedné výhře v seriálu EHT bylo zapotřebí konečně najet na vítěznou vlnu. Zvednout si sebevědomí. Utišit (oprávněnou) kritiku veřejnosti. Naladit se před únorovou olympiádou.
A to se teď daří. Nároďák válí, hraje totiž srdcem, umí na led přenést to, co chce. Jsem si na sto procent jistý, že dost z toho mají na svědomí právě zmiňovaní Nedvěd s Hlinkou.
Hlavně Petr Nedvěd zaslouží absolutorium, v jakém stylu pojímá svěřenou roli kapitána. Zatímco při extraligových bitvách na něj doléhá strastiplné liberecké plahočení, a občas mu ujedou nervy kvůli rozhodčím (těžko se však divit), v reprezentaci pracuje na jedničku podtrženou.
V kabině umí vytvořit vynikající náladu, jeho smysl pro humor a kamarádská povaha z něj dělají přirozeného šéfa týmu. Tuhle gloriolu neztrácí po odchodu z šatny, protože i na ledě patří mezi klíčové hráče, kteří zvládají pozici rozdílového hráče, jenž na svá bedra bere režii utkání.
Ve čtvrtek oblíbeným a bleskurychlým karbenátkem pomohl pokořit Finsko v zápase, který český hokej strašně moc potřeboval. To kvůli znovunalezení vlídného kontaktu s fanoušky. V sobotu navečer přispěl proti Švédům znovu. Jak ho znám, něco si schová i na neděli.
Přitom když zkraje týdne na srazu dostával od novinářů otázky na svůj boj o olympiádu, dost se zarazil, přišlo mu to nepatřičné. Odpovídal v tom smyslu, že je tu kvůli něčemu jinému. Hlavně kvůli nápravě napáchaných škod na předchozích podnicích Tour a také kvůli připomnění se pro případnou nominaci na květnové mistrovství světa, kde lze očekávat slabší zájem českých mazáků z NHL a tudíž by se protřelý bard se stále vynikající výkonností mohl náramně hodit.
Ale už ve čtvrtek po Finech mluvil Nedvěd jinak. Ta původně pošetilá myšlenka na Hry v něm začala kvést. Najednou sám cítí šanci. A i kouč Hadamczik bere veterána vážně. Sám se nenápadně zmínil, že je z Nedvědova přístupu na place i v kabině unešený.
Tady platí, že věk není důležitý. Podstatný je výkon a hodnota práce, kterou je hráč ochotný věnovat národnímu dresu. A v tom 42letý Petr Nedvěd exceluje. V mnohém mi připomíná Jaromíra Jágra posledních let. Oba se na závěr svých kariér můžou přetrhnout pro úspěch týmu.
Takže Nedvěd na olympiádě? Po dvaceti letech? Pro někoho pořád dobrý joke. Pro mě živé téma…
