Že se jednou stane koučem národního mužstva, bylo vzhledem k výsledkům celkem jasné už dříve a definitivní po lednovém šampionátu dvacítek. Tu Filip Pešán se svým realizačním týmem po třináctiletém čekání vytáhl do semifinále. Od hráčů sklízel chválu, jak precizně celou armádu řídil. Jen se nečekalo, že možnost vést elitní áčko se dostaví tak hbitě.
Někdo může namítnout: Až příliš brzy. Bažant. Je dobrý, ale má čas. Není tady někdo zkušenější? To bezesporu. A nezasloužil si šanci někdo jiný? Rovněž pravda.
Však také Pešán není ideální volbou, kterou si klíčoví lidé a jejich vyjednávači vysnili. Každopádně je první volbou, která se nezalekla odpovědnosti a velkého sousta. V tom je Pešán jedinečný. A zrovna v tomto ohledu porazil Martina Straku a Libora Zábranského, o které svaz bojoval předem.
Jsou to na první dobrou interesantnější jména, zároveň však složitější osobnosti vzhledem ke svému vytížení a postavení ve vlastních klubech. Jednání s nimi nebyla z nejsnadnějších, což má logiku. A nakonec padla. Šlo se tedy dál.
Poznámka k věku. Pešánovi je čtyřicet let. Slovo cucák je tu nepatřičné, ono jde totiž také o to, jak dlouhou dobu trénujete nebo manažersky vedete své podřízené. V téhle pozici Pešán funguje minimálně dekádu. A zvlášť poslední roky velmi úspěšně.
Když Ivan Hlinka v létě 1991 poprvé přebíral post velitele národního celku, bylo mu jednačtyřicet. V tu dobu neměl na kontě žádný trenérský titul, jen veškeré dispozice pro roli velkého šéfa. Liberecký mozek se nemůže pyšnit hvězdnou hráčskou historií, zato ovšem nikdo nemůže prskat, že by mu to na střídačce či v kabině chybělo.
Teď jde hlavně o to, aby svoje sebevědomí a ego neproměnil do příliš vysokých požadavků.
