Pohádka o letadélku KANEti skončila hořce a s ním i vystoupení národního týmu na mistrovství světa. Fanoušci i mnozí experti se shodnou: Vždyť to nebylo tak špatné, tenhle tým má perspektivu, borci hráli hezky, chybělo málo… Může být. Ale nic naplat, medailová odluka se rozšířila na nedůstojných šest let a osm (včetně SP) velkých turnajů bez pódia. A to nesmí překrýt sebevětší záblesk naděje.
Bude líp? Jednou ano. Ovšem čím dříve skončí obhajoba čtvrtfinálových umístění a neúměrné vyvyšování lepších zítřků nad nekompromisní analýzou současnosti, tím lépe. Vlastně je to nutné. Český hokej vzhledem k úžasné tradici nikdy nesmí rezignovat na medailové plány. Jenže ono se to děje. To je minimálně smutné, pokud ne zarážející.
Věřte, že například trojnásobní světoví šampioni z přelomu tisíciletí, členové zlaté naganské generace se nenechávají uchlácholit nynějším kvitováním bojovných výkonů a tzv. perspektivou do budoucna. Jako nákaza se v posledních letech prostorami českého hokeje plíží přesvědčování, že dříve hráli za světové velmoci samí nemotorové a nemehla, proti kterým se kosilo jedno zlato za druhým úplně automaticky a v polosuchém ribanu. Zatímco teď…
Není to samozřejmě pravda, zároveň je to vůči tehdejším reprezentantům neuctivé. Platí to i pro hráče, kteří ještě zažili poslední medailové dekorování při Hadamczikově velitelství. Vzpomeňte třeba Rigu 2006, banda nováčků a neobouchaných premiantů z NHL, která se do Lotyšska slétla na poslední chvíli, vymetla v play off Ovečkinovu sbornou.
Za rok v Moskvě padla sice už ve čtvrtfinále, ale třeba proti skvělému Malkinovi, a když přičteme další šampionát v Quebeku, Češi ostrouhali v prodloužení čtvrtfinále na famózním brankáři Lundqvistovi. Poslední cenný kov přišel v květnu 2012 ve Skandinávii poté, co nadupaní domácí Švédové vyletěli s českým týmem, ten pak v boji o bronz utřel Rusy.
Slabší konkurence než nyní? Aha...
A i kdyby to byla částečně pravda, ono (nápadně) nenápadné zoufání si na stále silnější zahraniční konkurenci oproti domácí tuctovosti ničemu nepomůže, je to nikam nevedoucí alibi. Stejně to znamená, že doma děláme něco špatně, respektive nedostatečně dobře. A dokud si vlastní záležitosti neposuneme dopředu a budeme poukazovat na silnější cizinu, mnoho se toho nezmění.
S ohledem na složitější skladbu týmu se na Jandačovy „dánské“ hochy dívalo pěkně. Cítili jste z mužstva chuť, energii mladých dravců (konečně u toho byli!), elán, drajv, tudíž se snadněji odpouštěly chyby.
Vítězná nátura v DNA? Už je to pryč
O to smutnější byl pohled na ty samé borce v den D proti výběru USA. Nepochopitelně mdlý projev v první třetině stál za konečným vyřazením.
Řeč těla u hráčů, ale i trenérů byla vypovídající. Zástupci českých barev nechápali, co se děje. Hráči se divili, že Američané převádějí něco jiného, než ukazovalo video na poradě a kouči netušili, proč jsou jejich hoši všude o krok pozadu. Vypracovaná taktika byla během chvíle v tahu, a jak zmínil David Krejčí , její nutná úprava o první přestávce a návrat k „našemu hokeji“ přinesly potřebnou změnu.
Po zápase se leckde rozvíjela úvaha o tom, že psychologické nastavení soupeřů bylo diametrálně odlišné, což hrálo pro Státy. Něco na způsob: My museli, oni jen chtěli… Může být, svádí to k tomu, ale zase, je to jen další hledání něčeho, nad čím se nesmí moc přemýšlet. To k ničemu nevede.
Zkrátka a jednoduše: Američané si nejnebezpečnější protihráče ohlídali, Češi nikoli. Vítězná nátura jde dál. Naši ji kdysi měli, zdálo se, že pevně uchycenou v DNA, ale už je to pryč. Musí se znovu budovat. Jinak než tvrdou prací, odříkáním a hledání chyb u sebe to nepůjde.
Za pozornost rovněž stojí, kolik zápasů proti silným týmům museli Češi otáčet. Když se to povede, vzýváte správně charakter hráčů, který utužuje partu. Dobrá věc. Jen se nesmí zapomenout na B, na rozklíčování problému, který k nutnosti dohánění náskoku vede. Že to bere síly, mentální i fyzické, to je všem asi jasné. Jandač a spol. na to do konce turnaje nepřišli a také proto vyrazili domů už před víkendem.
Jandačovi chybělo, že neprožil velkou hráčskou kariéru
Dvouletá éra odstupujícího kouče u reprezentace vyznívá rozporuplně.
Výsledky na velkých akcích byly velkým zklamáním, o to větším, že měl na svých akcích velmi dobrou podporu špičkových českých hráčů NHL. Na druhou stranu, není všechno špatně. Jandačovi a jeho kumpánům se nezřídka povedlo udělat hráče-zelenáče lepšími. Z dobré desítky hráčů, které si vzali do péče, vyrostli po jejich kapkách legionáři do Evropy a v překvapivě velkém počtu i do NHL. Z čehož jednou reprezentace zase může čerpat. V mírné nadsázce, na Jandačově výcviku vydělali nejvíce hráčští agenti.
Má následující myšlenka může být poněkud nemístná, přesto ji zmíním. Škoda, že za sebou Josef Jandač nemá velkou hráčskou kariéru. Jsem si jistý, že v tom případě by ze čtvrtfinálových či semifinálových konců jeho souborů byly finálové či bronzové. Aspoň jednou by to cinklo.
Kdyby svoji nezpochybnitelnou píli, náročnost k sobě a k druhým zkombinoval se znalostí obyčejů, které do sebe vsáknete jen v tvrdých bojích na ledě, měl by vyhráno. V řadě zásadních duelů, v jeho koncovkách, by dokázal najít účinný recept. Něco, co zatřese nepříznivým dějem. Nepochybuji.
Absence neprožitého se pak dříve či později projevuje i v mediálních výstupech. Schází nadhled. Josef Jandač nejednou zbytečně uklouznul. Kritiku bývalých hokejistů, trenérů či novinářů sám hůře absorboval, přitom sám neměl problém své hráče v médiích poměrně drsně sjíždět.
Přitom o tyto hráče, kteří „sice vstřelili hattrick, ale taky hráli hovno“, nebo o jiné, „k nimž jsou skauti NHL skeptičtí“ či „nejsou dostatečně osvalení“ je značný zájem v NHL či KHL. O kolik českých koučů je zájem venku? Mnozí hráči samozřejmě těžce berou, pokud jim toto sděluje někdo, kdo to tak daleko nedotáhl. Na to vemte jed.
Jestliže národní trenér žádá o kolegialitu v branži, jak k tomu pasují nedávná slova o v podstatě náhodném českém postupu do semifinále posledních dvacítek? Všechno to jsou údery, které sám nerad schytává od druhých, ale zároveň je sám produkuje.
Nezbývá než doufat, že jinak velmi pracovitého trenéra zocelí a upraví Rusko, ve všech směrech mnohem přísnější a drsnější, než vlídné tuzemské prostředí, v němž doma v poklidu fungoval. Ve velké východní zemi totiž stačí prohrát poslední letní turnaj před startem KHL a už máte namazané schody.
Jandač potřebuje v těžké zkoušce obstát. Nejen kvůli sobě. Pořád má v sobě velký potenciál, zdaleka neukázal všechno. Rusko ho může posunout, pokud za štaci vezme tak, jak se má. Nesmí se hlavně ničemu divit jako občas doma, ale tvrdě za to vzít. Zároveň s pokorou, neřešit hlouposti. Ale to nemusí mít strach, to mu v Magnitogorsku skutečně nedovolí. Mimochodem, pro obyčejného ruského fanouška je jméno Josef Jandač velkou neznámou, lukrativní angažmá získal díky pozici národního trenéra, nikoli kvůli úspěchům s ním. Pokud jen naváže na předchozí stopu krajana Marka Sýkory, bude to pro něj obrovské vítězství.
Čerpat z ruského „osvícení“ pak v budoucnu může i reprezentace. Jsem pro, aby se jednou vrátil a vymazal tradici smutných návratů z mistrovství.
Související články
