Hradecká pohádka? Menší tlak, větší úspěch! I v podání tichého Fergusona
KOMENTÁŘ MIROSLAVA HORÁKA | Občas se to stává. Pokud něco zrovna nečekáte, přijde to spíš, než když se za tím ustavičně štvete a tlačíte až příliš na pilu. To je případ hradeckého klubu, který v minulých letech vehementně lačnil po finále, ale dočkal se až tehdy, kdy veliké plány neosnoval. Chtěl hrát v sezoně důstojnou roli, uhrát čtvrtfinále a… A pak se uvidí. Najednou je z něj majitel přinejhorším stříbrné medaile.
Historický úspěch přišel zrovna v sezoně, kdy si mistrovské naděje dělal úplně někdo jiný. Hlavně Sparta a Pardubice. Oba kluby nakupovaly ostošest, skládaly hvězdné jednotky. Pod Bílou věží takový balík na transfery nemají, o to víc si musí počínat chytře a trefovat. Právě tady skládali mozaiku, jeden dílek ve druhého, aby k sobě zapadly a vytvořily něco, co má potřebný tvar a dává smysl. Na trhu vybírali i tak, aby podepsaní hráči byli variabilní a každý mohl hrát s každým. Aniž by se rozplizla vysoká jakost hry a zachovala hradecká DNA: hokej v kvapíku, svižně tam a ještě svižněji zpět.
Během sezony se v týmu dlouho trápili s marodkou, až jim to nepřišlo normální. Upřímně, to nikomu. Kompletní nebyli od prvního kola téměř až do posledního. A po kupě nejsou všichni pořád. Jenže i tohle nakonec v celém příběhu hrálo roli.
Na Hradec nebyl vyvíjen enormní tlak a očekávání jako na jiné. Zůstala mu příjemná pozice mužstva, které může leda překvapit. Na stránkách iSport.cz jsme nejednou psali, že právě v souboru Tomáše Martince hledejte černého koně play off. Nešlo přitom o extra drzou prognózu. Dalo se odtušit, že až se tahle družina sejde kompletní, bude schopná rozsévat obavy a skládat výhry na hromadu. Protože na to zkrátka má. Hlavu, ruce i nohy.
Tak se i stalo. Hradec svalil ve čtvrtfinále Liberec 4:1, nyní i progresivní Vítkovice. Na svou stranu nabíral vyrovnané a velmi vyhrocené bitvy. Dokázal se orientovat v těžkých chvílích, pomáhaly mu tahy hlavního kouče. Mentálně ustál i těžké facky od nepoddajné Holaňovy družiny.
Mountfield kdysi působil na jihu Čech, kde se extraligového finále nedočkal. Jednoho dne sbalil krám a vyrazil na východ Čech. Právě tady postupně rozehrával velkou hru, nakupoval hvězdy typu Jaroslava Bednáře a další. Mluvil otevřeně o titulovém boji. Vždycky tomu však něco chybělo. Ani sázka na Vladimíra Růžičku nevyšla, byť s ním klaplo jiné a nedoceněné finále: to v Champions League. Pokaždé ale v týmu nepanovala ta potřebná atmosféra, vždycky něco zbytečného poletovalo vzduchem. Až teď si všechno sedlo. V desáté sezoně po přestěhování.
V zákrytu za hlavními kouči se postupně vypracovával Tomáš Martinec. Hradecký patriot se učil od Petera Draisaitla a Václava Sýkory, pak se dočkal první velké role.
Aby se po Růžičkově nástupu zase musel uskromnit v menší pozici a nakonec opustit stanoviště.
Aby se mu předloni znovu volalo. Tyhle eskapády už jsou pryč.
Z Martince se vyklubala tichá, ovšem velmi užitečná hradecká síla. A na rovinu adept na hodně dlouhé hradecké angažmá. Mnozí byste to do něj neřekli, ale jeho klíčové kroky nejsou žádná kosmetická úprava, s odvahou rozhodně netroškaří. Třeba posazovat kapitána Smoleňáka pro něj není problém, přestože ví, že to klubovému majiteli nejde zrovna pod vousy. I tím si v branži dělá jméno a získává respekt.
Na další level jej může vytáhnout během dalších dnů. Třeba tu máme nového hokejového Fergusona.
