Video se připravuje ...
KOMENTÁŘ MIROSLAVA HORÁKA | Všichni útočníci světa ze všeho nejraději střílí góly. Drtivá většina z nich vám poví, že jejich největší pomoc týmu je co nejčastější trefování cíle, a proto další práci nechávají na jiných. Tomáš Plekanec taky miloval zvedat ruce poté, co jeho rány najdou mezeru v brankářském postoji. A že se mu to párkrát povedlo… Rychle však došel k poznání, že tým je ze všeho nejvíc, a všude, kde byl, ze sebe vytřískal ve prospěch všech to nejlepší. Své oddané já.
Proto ho v Montrealu milovali a jinde nesnášeli. Ale v dobrém. Věděli, že mají tu čest s jedním z nejoddanějších hokejistů své éry. Švýcarský nůž, přezdívali mu v zámoří. Trefný nick. Jakmile ho máte v kapse/na své straně, jste hned klidnější.
Jednotka týmovosti? Jeden Plekanec.
Pleky uměl z hokejových dovedností všechno na velmi vysoké úrovni, šikovností zaujal skauty a dostal se do NHL. V hokejové džungli v prvních letech nového tisíciletí si však musel vydobýt svou pozici. Drsný, těžký a dlouhý boj na farmě Canadiens o místo na slunci mu vyladil mentalitu do správného válečnického módu. To, co tehdy musel juniorský mistr světa v Hamiltonu mezi těmi všemi vlčáky zvládat, by mnozí jiní nedali a se slzami v očích se vraceli domů.
Tvrdé zacházení mu ovšem pomohlo prorazit do NHL a odehrát v ní tisíc zápasů a jeden navíc. Považte, v Montrealu a Torontu… V největších, nejpečlivěji a nejostřeji sledovaných hokejových metropolích na planetě. Tlak na úspěch je tam tak obrovský a dennodenní. Až takový, že se přímou úměrou promítá do nekonečného čekání na Stanley Cup.
Plekancovou permanentkou do kabiny Habs byla jeho až nečeská ochota štípat na sobě dříví. Černá práce pro něj nebyla sprostým slovem. Až mu jednoho dne sepnulo, že přesně tudy povede jeho cesta k dlouhému žití v elitní lize. A k velkému uznání. V lopotě, za kterou se nezapisují čárky do oficiálních statistik, ale bez níž nemůže žádné mužstvo prosperovat.
Ne snad, že by se ji naučil milovat. Ale tým ji potřeboval a on pochopil, že je v ní zatraceně dobrý. A on chtěl prospívat týmu. Jeho schopnosti ve hře v oslabení by vydaly na učebnicový manuál, důkazy o své šikovností s holí prodával při klíčových vhazováních. Ze zdánlivých detailů rostli i jeho spoluhráči, z celé řádky z nich udělal v NHL lepší hráče.
S tváří hráče pokeru se dokázal dostat elitním protihráčům pod kůži, vytáčel je leckdy k nepříčetnosti, bral lídrům soupeře energii a chuť, v konečném důsledku jejich produktivitu. S povahou trojského koně úspěšně rozleptával bojové rozpoložení nejdůležitějších plejerů oponenta, získával tuny přesilovek. Své o tom ví i bostonský David Krejčí. Ti dva se uměli poškorpit. Ale Plekanec nebyl jako Rusové, kteří po sobě nešli. I Krejčí byl soupeř.
Jakmile se z lehce oplácaného juniora Tomíka stal vysoustruhovaný profík pro NHL, v režimu příkladné životosprávy vydržel až do konce. Byl tvrdý na sebe (někdy až moc) a poctivý přístup vyžadoval od ostatních. Když mu v Montrealu lezl na nervy poněkud nezkrotný volnomyšlenkářský parťák P. K. Subban, porval se s ním na tréninku. Extravagantní blbosti už tým dusily, Plekanec zakročil.
Trenérská excellence Claude Julien o něm kdysi prohlásil, že v ochotě obětovat se pro dobro ostatních je nejlepším hráčem, jakého kdy potkal.
Kdysi mi vyprávěl, když byl v mládí zasypaný vlastními pochybami, jak moc mu pomohl mentorskými radami Jaromír Jágr. Sám si pak v Montrealu bral pod křídla pracovité bažanty, u nichž zaregistroval, že si jeho rady berou k srdci a že chtějí naslouchat zkušenějším.
Tvrdý život v zámoří jej naučil praktiky nutné k přežití. Brával si je s sebou do národního týmu, za nějž hrál, kdykoli to jen trochu šlo. Cenný fortel si pak vzal s sebou i do extraligy. Dalo se čekat, že protivníci budou prskat. Patřily k tomu i finty vytasené mimo dosah zraku sudích jako nenápadná seknutí do rukou, svižné údery holí do bruslí, hákování, jež na první pohled jako hákování nevypadá, ale soupeři znemožňuje hraní. Nebo šikovné postavení na buly.
V souhrnu jde o širokou škálu dovedností, které z povahy věci oponenta štvou a deptají o to víc, pokud rozhodčím uniknou nebo přivřou oči v rámci projevu respektu vůči hráči s úctyhodnou zámořskou minulostí. „Jsou tady hráči, kteří si mohou dovolit všechno, jestli víte, o kom mluvím,“ reagoval třeba Radek Smoleňák po jednom vyhroceném duelu Mountfieldu na Kladně, po němž si spousta hráčů odmítla podat ruce. Všichni věděli, že myslí Plekance.
Zároveň Smoleňák přiznal, že tenhle napěchovaný rejstřík různobarevných skills mnoha zdejším hokejistům zoufale chybí. „Pleky je lídr a komplexní frajer, co hokej miluje a hraje každou vteřinu, často za hranou. Jeho styl dráždil vždycky všechny. Ale právě proto měl úspěšnou kariéru a na ledě je stále platný. Využívá toho, co mu dovolí rozhodčí, kam až ho nechají zajít, tak proč by se měnil?“ chápal Smoleňák, jenž s ním poslední týdny sdílel jednu kabinu.
Kladenskou, do níž se TP14 vydal po krátké rodinné epizodě v Brně. Že do velké míry právě on udržel Rytíře mezi extraligovou elitou, o tom není potřeba se široce rozepisovat. Vlastně to není potřeba vůbec.
V necelých 41 letech mu tělo řeklo dost. Hlava plná kladenské loajality a náruživosti hokejového bojovníka by šla dál, jenže zdraví je jenom jedno.
Jsem si jistý, že kdyby to jen trochu šlo, Tomáš Plekanec hraje dál, aspoň pět sezon. Doufám, že do kabiny Rytířů bude chodit pravidelně dál a zintenzivní pracovní vztah s hráči.
Věřím, že společnou řeč najde i s hokejovým svazem a vznikne velmi úzká spolupráce. Jeho příběh nemůže být pro mladé reprezentanty inspirativnější.
Pleky, byla to jízda, gratuluju a díky!
Témata:
komentář, sport, Tipsport extraliga, Jaromír Jágr, hokej, Stanley Cup, Montreal, Mountfield, Tomáš Plekanec, David Krejčí, Radek Smoleňák, National Hockey League, P. K. Subban, Hokej na Heureka.cz
Související články
