Pan Nenahraditelný. Jaký je teď rozdíl mezi Součkem a Busquetsem?
Očekávaný šlágr čtrnáctého kola mezi Plzní a Slavií máme za sebou. Ti, kdo věřili v krásný dechberoucí fotbalový zážitek, byli zklamáni. V podání české špičky jsme viděli vyhrocený duel, který byl více taktickou bitvou plnou soubojů, faulů a žlutých karet. Jak už to v podobných zápasech bývá, zvítězí většinou ten, kdo dá první gól. Tak tomu bylo i nyní v Plzni.
Zklamán může být i ten, kdo si přál větší vyrovnání stavu na horním pólu tabulky z důvodu zachování atraktivity. Devítibodový náskok vypadá jako jasná záležitost, titul pro sešívané. A to v tabulce pravdy vedou dokonce o úctyhodných patnáct bodů. Já si to však nemyslím. Nejsme ani zdaleka v půlce ligy, bodů je ve hře strašně moc a mnohé se ještě udá.
Ale k samotnému utkání. Byl jsem velmi zvědavý, jak se ve hře Slavie promítne enormní zatížení, které v týdnu podstoupila v nádherné bitvě s Barcelonou. A jak toho Plzeň, která pracuje v režimu komfortních týdnů v přípravě, využije. Bylo to na výkonu Slavie znát. Ne, že ne.
Jestli někde Viktoria propásla šanci na vítězství, tak to bylo v úvodu zápasu, kdy byla jednoznačně lepší, pohyblivější. Na Slavii správně nastoupila.
