Liberecký den a noc. Na druhou. Ten rozdíl řval do očí
Že jeden zápas vyhrajete a příští naopak schytáte šišku, se stát klidně může. Rozdíl v libereckém výkonu v sobotu a poté o den později v neděli ale řval do očí. V prvním kole Hradec přejeli. Ba co víc, přebruslili ho, ulítali. Předvedli vynikající výkon směrem dozadu. Od první minuty jste cítili, že snad ani nemůžou prohrát.
Proti Spartě jako by na led nastoupil úplně jiný tým. Mdlý, unylý. Bez zápalu. Sobotní deviza – bránění – byla teď největší slabinou. Nedůraz kolem vlastní branky, triviální chyby. Prostě chaos. Povstání, které Liberečtí předvedli ve druhé půlce zápasu, to už je kapitola jiná. Zase šli jako správný predátor po krvácející kořišti. A zabili ji.
Jinou bolístku ovšem Tygři nezalepili. Brankoviště. Odchod jedničky posledních let Romana Willa pro ně může být mnohem bolestivější ztrátou, než se na první pohled mohlo zdát. Justin Peters je zatím jen stínem chlapíka, který exceloval v bráně Chomutova. Nepřekvapilo by mě, kdyby se manažer Filip Pešán začal poohlížet po gólmanském doplnění.
