Ze Sparty je zdravý klub a má správný směr. To nejvíc ale schází
KOMENTÁŘ ONDŘEJE KUCHAŘE | Identita pokusů a omylů. Identita klubu slavné minulosti a neslavné přítomnosti. To první se už současnému vedení Sparty podařilo změnit. Na tom druhém se stále ještě pracuje. Rudé esko z metropole je výborně finančně zajištěným klubem, který si může dovolit téměř kohokoli, ale zároveň se s ostatními odmítá pouštět do nesmyslných finančních dostihů.
Ze Sparty se po letech lavírování stal zdravý klub, kde si hráči nechodí jen vydělat, aby brzy putovali s naditou igelitkou o dům dál. Petr Ton s Jaroslavem Hlinkou zavedli určité normy. Z pohledu fanoušků může být třeba odchod odchovance a lídra obrany Jana Košťálka do Pardubic jejich selháním, oni však jen správně nechtěli slevit ze svých standardů.
Závodit s peněženkou miliardáře Petra Dědka nemínili, přesto však nakonec nabídku Dynama Košťálkovi prakticky vyrovnali. Ale smlouvu postavili tak, jak jim to přijde správné. Podobně jako je tomu už léta v Třinci, výrazně zohlednili motivační složku. Hraj dobře, pomož týmu k úspěchu a vyděláš si. Mladý bek zvolil raději vysoký základ na východě Čech.
Tohle dobře vystihuje styl sportovně-manažerského směřování klubu. V létě ho opustila spousta hráčů, dříve by nastala panika a shánění náhrad po Česku i ze světa. Možná si pamatujete příchody hráčů jako Saponari, Reichenberg, Deveaux nebo Hamilton. Sparta hokejisty na soupisku hledala všude možně, jen ne ve vlastní akademii.
Letos v létě odchody výrazně převyšovaly počet příchodů, ve Spartě to ale nikoho příliš netrápilo. S mnoha sbohem dopředu počítali, a taky si dopředu řekli, že chtějí dát čichnout mladým. Větší roli by měl ve své třetí sezoně mezi muži dostat David Vitouch, o šanci si v přípravě řekli slibnými výkony Patrik Prymula a Jakub Konečný.
Už žádné hokusy pokusy. V Holešovicích vzniklo jádro kolem kapitána Michala Řepíka. Hráči už ve většině případů nemají ambici zahrát jeden povedený rok a frnknout. Jsou ve Spartě spokojení, zároveň však mají obrovský hlad po úspěchu. Očekávání a tlak na ně plynou od fanoušků, vedení a třeba i médií. Ten největší si ale na sebe dělají sami. Protože vyhrát chtějí a vědí, že na to mají.
Jen takhle ze sebe klub strhne nálepku toho s báječnou historií, ale bídnou současností. A stejně to má i trenér Josef Jandač. Pod ním ve Spartě dlouhodobě platí, že se nemusí bát základní části, ale v play off na vrchol nevystoupá. Posměšně to slýchá často. I proto z Jandače odhodlání vyloženě sálá. Když se jemu a jeho kolegům podaří tímtéž nakazit i kabinu, může tým po patnácti letech dojít až na vrchol. Jak ale sám říká: to je ještě hodně daleko. A pravda se ukáže až na ledě.
