Uff, je to za námi, a to se šťastným koncem. Čeští fotbalisté porazili Maltu 3:1, což prostě museli. Byla to povinnost, jinak by bylo víc než zle. Co si dalšího si budeme pamatovat z utkání proti Maltě?
Že i za tuhle povinnost je potřeba zatleskat. I na trpaslíky se to musí umět, navíc Malta k těm echt outsiderům už úplně nepatří.
Že se konečně trefil Tomáš Pekhart. Trvalo mu to šestnáct zápasů a jeden poločas k tomu, ale přišlo to. Do budoucna se to může ukázat jako zatraceně důležitý moment.
Že tým podrželi fanoušci, i když se utkání nevyvíjelo úplně podle představ.
Ale taky to – protože na to negativní se nesmí zapomenout – že to byl zápas, jehož první poločas byl z české strany jedním z nejhorších představení, které jsem kdy u národního týmu viděl.
Nevadilo, že skončil 1:1. Chtěl jsem útočnou smršť, opakované naučené akce a z nich šance, střely, neustálé náběhy, prostě tlak, z něhož nefrnkne ani trpaslík. Nepřišlo takřka nic.
Myslím si, že kdyby nastoupil od začátku Vladimír Darida, vypadalo by to jinak.
Je to nejlepší varianta namísto zraněného Rosického. Umí dát finální i předfinální přihrávku, je správně drzý a sebevědomý, správně zvládá i obrannou fázi. Posledních dvacet minut, byť proti unavené Maltě, to potvrdilo.
Že je ještě mladý? No a? Když se podívám například na Plašilovu formu z posledních měsíců, nevidím důvod, proč do toho nejít.
Hned v úterý proti Bulharsku.
Související články
