Jiří Šimáně a Jaroslav Tvrdík se kdysi potkali u jistého leteckého byznysu a potom po čase znovu. Rozuměli si a pak se prý během čtvrt hodiny, jen tak mimochodem, dohodli na záchraně Slavie. Ať už se to s touto historkou má jakkoliv, jedno pravda bude – klub skutečně zachránili. Na vlně euforie následně poháněné nadšenými fanoušky pak bláhově uvěřili, že jim to spolu bude klapat.
Jenže zázraky se nedějí a funkční spolupráce těchto dvou mužů z jiného světa a za takto nastavených práv, to by div vážně byl.
Jiří Šimáně. Muž pověstný svou šetrností. Ve Slavii coby menšinový vlastník. Za svoje.
Jaroslav Tvrdík . Megaloman. Ve Slavii zástupce většinového vlastníka CEFC, který (Tvrdík) rád roztáčí peníze. Těch druhých.
To je, jako by v jeden okamžik jeden chtěl kalhoty nandávat a druhý svlékat.
Tak to skončilo i ve Slavii. Šimáně šel na věc řekněme pomalu, opatrně a rozhodně levněji, Tvrdík zhurta, ve velkém, miliony sem nebo tam. Řeč je především o posilách a stadionu, který se rozhodla CEFC odkoupit, a dokonce navýšit jeho kapacitu. Což s sebou neslo i výraznou investici a tím pádem i možné přehodnocení vlastnických poměrů. Pokud by Šimáně (jak víme finančně opatrný) nechtěl navýšit svůj vstupní kapitál. Prostě samá minus na straně Šimáněho.
Dopadlo to, jak muselo. Vyhrál silnější vlastnicky i finančně. Na rozkol zaděláno, ale ještě ne nutně. Ovšem když se přičte specifický, fanouškům podbízivý Tvrdíkův styl komunikace, kdy například roční definitivu dává trenérovi přes Twitter, ačkoli Šimáně chce o věci jednat, je zasaženo také ego.
Vinu si musí Šimáně klást sám sobě
Babičky babiček tomu říkaly dva kohouti na jednom smetišti. Připočtěte si emoce – pochopitelně u slabšího kohouta Šimáněho větší – a konec je daný. Bezmoc a zasažené ego a slabší odchází. Bezmoc taková, že Šimáně dokonce žádá veřejně požadavek na dementi jednoho z Tvrdíkových tweetů a je vyslyšen. Že si to ti dva nevyříkají za půl minuty po telefonu, je příznačné.
Tvrdíkova strana, zatím velmi kultivovaná, v případě vyostření patrně vytáhne silné argumenty. Třeba to, že ona odmítla šíbra Ivana Horníka , jehož chtěl Šimáně. Že ona chtěla pracovat koncepčně a garantovala Uhrinovi čas na konsolidaci, na rozdíl od menšinového vlastníka. Ten ho sice odvolat nechtěl, jen k němu byl kritický, což se snadno ve víru doby ztratí.
Šimáně musí klást největší vinu za to, kam se dostal, sám sobě. Věděl, do čeho, a především s kým se pouští. Že věřil, že to dopadne, bylo jeho první a zásadní chybou. Co následovalo, bylo neodvratné. Musel prohrát.
Šimáně teď vypadá jako poražený. Jenže ve chvíli, kdy prodá svých čtyřicet procent, škodný přinejmenším co do pověsti nebude. Visačka záchrance Slavie mu i tak zůstane.
Související články
