Zdá se mi to, nebo jste si toho taky všimli? Tenhle Antonín Barák, posílený pár měsíci a několika podařenými výkony v Serii A, je skokově lepší než ten někdejší slávistický. V nohách, ale hlavně v hlavě. To, co z něho dělá skutečně velkou naději pro český národní tým, se nazývá sebevědomí.
Bylo to vidět proti Islandu i proti Kataru. Žádné alibi. Tady jsem, chci míč. A když ho mám, nebojím se ho. A nebojím se ani soupeřů.
Jasně, na velkolepé závěry je docela brzy, Barák mohl vyniknout i proto, že kolem něj hráli spíš reprezentační zelenáči. Jenže i on je vlastně ještě greenhorn, vždyť v národním týmu odehrál jenom sedm zápasů. Ovšem počíná si, jako by tam působil už léta.
Všechno záleží na tom, jak si nadále povede v Itálii. Zatím to snad ani nemohlo být lepší, prosadil se do základu, dal dva góly, trenér ho chválí. Aby to vydrželo, to je základní předpoklad jeho fotbalového růstu. Předpoklady pro to má, protože ve své kariéře už musel překonat nejednu zdravotní lapálii. Překonal ji vůlí, to se počítá.
V době, kdy národní tým hledá lídra, mu jeden vyrůstá. Možná nečekaně, nikoli však nenápadně. Sedm zápasů, pět gólů, to je na záložníka docela razantní vstup.
Výkony na hřišti jsou jednou podmínkou, přirozená autorita a chuť velet druhou. Tu Barák má, na hřišti ho nepřeslechnete. A fotbal miluje, rozebírá ho i teoreticky. Další plus.
Minus? Nervy. Moc jim netrvá, než se natáhnou. Ale to měl třeba Pavel Nedvěd podobně. A dokázal se zklidnit.
Ne, nebudeme si myslet, že to Barák dotáhne tak daleko. Stačí však, když se vydá stejným směrem. Pak se fotbalové Česko nemusí do budoucna bát, že mu schází velitel.
Související články
