Nerovnosti na EURO. O turnaji čtvrtého bodu a výhodě skupiny F
Na EURO jedenácti měst skončily základní skupiny. Takže se můžeme zamyslet, možná trochu napřeskáčku, jak turnaj zatím vypadá. Jak se nám líbí novinka v podobě šampionátu rozstřeleného po celém kontinentu. Ale taky, jak se nám zamlouvá systém se čtyřiadvaceti účastníky.
Dvacet čtyři týmů hraje na EURO podruhé. A znovu se potvrzuje, že se jedná o turnaj čtvrtého bodu. Ten totiž s velkou pravděpodobností dává jistotu postupu alespoň ze třetího místa. To má za následek, že ve druhých utkáních se hraje na remízu. Nebo, lépe řečeno, když se blíží konec a panuje nerozhodný stav, nikdo se nikam nežene. Matematika a letos už trochu i historická zkušenost tomu nahrávají.
Tým se třemi body z první duelu ví, že čtvrtý bod mu pravděpodobně doručí postup. A tým, jenž napoprvé prohrál, věří, že v posledním zápase přidá k jednomu tři a půjde dál. Stačí se podívat do české skupiny. Takto probíhala obě druhá utkání: Česko–Chorvatsko (1:1) i Anglie–Skotsko (0:0). Ani Chorvati, ani Skotové, ač shodně prohráli úvodní klání, při remízovém průběhu ke konci nikam nespěchali, o Češích a Angličanech to platí podtrženě. A vyplatilo se, kalkul nevyšel jenom Skotsku.
Proč to píšu: Ubírá to napětí. Ve druhém a vlastně i třetím zápase, kdy víc týmů častěji ví, že postoupí. Minus pro takový systém.
Pojďme dál, pořád jsme ještě u situace, kdy třetí ve čtyřech případech postupují. Poslední zápasy v jednotlivých skupinách se hrají s jednotným výkopem. Logicky to však už neplatí pro utkání provázaná napříč skupinami. Tedy ta, kde se na dálku bojuje o postupové třetí místo.
Portugalsko tak mělo před závěrečným duelem proti Francii výhodu, že mohlo k postupu prohrát až o dva góly – dobře, kdyby Maďarsko porazilo Německo, tak ne, ale rozumíme si. A to proto, že Portugalsko hrálo v efku, jehož program uzavíral skupinovou fázi.
Proč to píšu: Ubírá to spravedlnosti. Minus pro takový systém.
Vyplývá mi z toho, že zajímavější, kvalitnější a taky spravedlivější je starší formát, tedy šestnáctičlenný. Z každé ze čtyř skupin jdou dva, hotovo. Jenže čím víc mužstev, tím víc peněz, proto se rozšiřuje. A to je potřeba respektovat. Takže bychom skoro mohli přemýšlet opačně – nezužovat, naopak rozšířit turnaj na třicet dva účastníků.
Osm skupin po čtyřech, postupují první dva a hotovo. Je tedy pravda, že pak by hrály skoro každé dvě ze tří evropských fotbalových asociací (celkem jich je 55), ale co… Přiblížil by se tím nápad Pavla Nedvěda – pokud si dobře pamatuju, že to svého času prohlásil dokonce o mistrovství světa – že se všechny týmy sejdou na jednom místě, bez kvalifikace, a tam si to rozdají.
To je extrém, ale těch dvaatřicet, pokud to bude sponzorsky zajímavé, proč ne.
Počet týmů už nechme být. Ale počet pořadatelských zemí, to je téma. Tedy vlastně doufám, že to téma není, že už mají všichni jasno. Že rozstřelené EURO míří do propadliště fotbalových dějin.
Nechtěl bych být fanoušek reprezentace, který až ve středu před půlnocí zjistí, že na nedělní osmifinále si má sehnat letenky do Sevilly, o ubytování nemluvě.
Nechtěl bych být fanoušek reprezentace, který by si normálně v jedné pořadatelské zemi vybudoval základnu, ale teď – pokud chce vidět naživo čtvrtfinále – poletí z Amsterdamu do Baku.
On tedy covid samozřejmě fanoušky značně vyřadil. Ale na druhou stranu, způsobil jinou nesrovnalost. Známe ji. Nejenom Česko kvůli němu zvolilo domácí základnu a k turnajům létá, zatímco jiní si odpočinou více. Na pohodě to nepřidá a třeba v osmifinále se menší pohodlí může projevit.
Takže vlastně končíme pozitivně. EURO 2020/1 ukázalo, že EURO 2024 bude doma nanejvýš ve dvou zemích. Navíc svět třeba dostane rozum a přestane si před covidem sedat na zadek, o kolenou a rouškách nemluvě.
