Nevnucujme olympionikům, že se mají stydět. Jak by hlasoval Dostál?
BLOG ONDŘEJE ŠKVORA | Kajakář Josef Dostál to nevydržel a vyjádřil lítost nad tím, že olympijské hry proběhnou v zemi, která je nedemokratická a celosvětově významnou a sledovanou událost zneužije k naleštění svého obrazu. Není s takovým názorem sám, u nás i ve světě najde spoustu podobně smýšlejících.
Jenže ono to není až takhle prosté.
Příští řádky nemají hájit Čínu a její režim. Ten je sice mnohem lepší, než býval, ale stále nedemokratický, až totalitní, svoboda jednotlivce v něm moc neznamená. Mají však snahu podívat se na věc jinýma očima než lidskoprávníma. Jejich vidění je totiž až příliš zjednodušující.
Předně stojí za připomenutí, jak se Peking k pořádání Her dostal.
Do 14. listopadu 2013, tedy termínu podání kandidatur, se přihlásilo šest měst. Abecedně Almaty, Krakov (se slovenským spolupořadatelstvím), Lvov, Oslo, Peking a Stockholm. Ale poměrně rychle se to začalo sypat.
17. ledna 2014 odstoupil švédský Stockholm, protože v zemi ztratil pro projekt politickou podporu.
25. května 2014 proběhlo v polském Krakově referendum, v němž si jeho občané vybrali raději metro než olympiádu. Hlasoval bych stejně. O den později město kandidaturu položilo.
30. června 2014 se ukrajinský Lvov, jenž se tehdy nacházel v centru rozsáhlé vnitřní krize, rozhodl, že napne síly směrem k ZOH 2026, k čemuž nakonec ani nedošlo. Ale dejme tomu, že by neodstoupil a nakonec dostal přednost před Pekingem. V těchto dnech by se olympiáda konala na Ukrajině, která fakt nepůsobí jako klidná země.
Jdeme dál. 1. října 2014 rozpojilo pět kruhů i norské Oslo. Tamější konzervativní strana odstoupila od podpory pořadatelství. Proč? Protože Mezinárodní olympijský výbor stupňoval své požadavky, až si politici řekli, že žádná prestiž za takové peníze nestojí. Protože ty peníze musíte vzít vlastním občanům, stát ani město je jinak vydělat neumí, a to se pak hůř ve volbách shánějí hlasy.
Mimochodem, ještě předtím o pořadatelství uvažoval německý Mnichov a švýcarské duo Svatý Mořic–Davos. Jejich obyvatelé však v referendech nápad zarazili v samém počátku.
Předchozí výčet ukazuje docela přesvědčivě, že o olympijské hry, především tedy zimní, až takový zájem v Evropě ani Severní Americe není. Dobře, hned ty příští proběhnou v Itálii (Milán a Cortina d’Ampezzo) a do poslední chvíle bojovalo i Švédsko (Stockholm a Are), ale berme to jako výjimku.
Zájem chybí, protože olympiáda se silně prodraží. Pěkně to vystihl Holger Preuss, německý univerzitní profesor sportovního managementu. „Pokud potřebujete nové sportovní areály, silnice a železnice, pak je v pořádku o pořádání olympiády usilovat. Pokud ale tuhle infrastrukturu už máte, tak není důvod Hry chtít. Olympiáda není výdělečná. Pokud chcete vydělat, investujte spíš do stavby ropné plošiny,“ řekl.
Olympijské hry se prostě v čase proměnily ve velikáškou monstrakci, která se vymkla původní ideji. Potvrzuje to i Filip Neusser, předseda Národní sportovní agentury. „Když se podíváme do minulosti, o pořádání olympijských her byl větší zájem. Bohužel je to způsobeno tím, že jsou v poslední době olympiády megalomanské a jejich pořádání si může z finančního hlediska dovolit stále méně zemí. Je na čase uvažovat o levnějších variantách, jako je například spolupořádání olympijských her více zeměmi.“
Souhlas. Až bude olympiáda střídmější, tím pádem levnější, bude o ni zájem i v zemích, v nichž bychom ji snad viděli i radši.
Pro pořádek, Mezinárodní olympijský výbor si je těchto potíží vědom, a tak vytvořil projekt Agenda 2020, jejímž cílem je omezit náklady. Zda to vyjde, to se teprve uvidí.
Pojďme zpátky k volbě. Zbyli tedy poslední dva uchazeči. Kazašské Almaty a Peking. Možná ne náhodou města dvou států, kde se na demokracii kouká jinak, než jsme zvyklí. A kde se politici nemusí až tak ohlížet, co na to řeknou lidi. Ani jak dopadnou volby, protože jak dopadnou, vědí už dopředu.
Almaty je hlavní město Kazachstánu. To město, kde v lednu, letos v lednu, zemřelo po demonstracích a následné střelbě 164 civilistů a 16 členů ozbrojených sil. Čísla jsou bez záruky, ale vyznění je jasné. Že tady a teď olympiádu radši ne. To už se skoro chce říct: Zlatý Peking. I když tam ani v zimě moc nesněží.
A ten také při volbě 31. července 2015 vyhrál, byť překvapivě těsně 44:40 na hlasy.
Kdybyste hlasovali, jak byste v tu chvíli hlasovali? Jak by hlasoval Josef Dostál, kdyby tu možnost měl a volit musel?
Myslím, že pro Peking – možná vedle větší politické síly – rozhodl i prvek jistoty. Jistoty, že organizace bude na úrovni. Prvním úkolem zodpovědného člena MOV, volitele, je starost o průběh Her. A ne, i když se to určitě někomu nelíbí, o lidská práva. S nimiž to navíc, jak už bylo výše naznačeno, v Kazachstánu nebude o nic lepší.
Možná se pletu, ale nevybavuju si, že by onoho 31. července 2015 lezly davy na barikády. Ani v Česku. Naopak, Jiří Kejval, předseda Českého olympijského výboru a svým způsobem Dostálův „nadřízený“, si výběr pochvaloval. „Peking je dobrá volba,“ říkal tehdy. A dokonce v Praze jednal s čínskou vicepremiérkou Liou Jen-tung o tom, jak by Češi mohli pomoci s přípravou sportovišť.
A nakonec, když už tou Čínou tolik opovrhujeme, měli bychom být důsledně principiální. Zbavit se všeho, co z té země zla pochází. Mobilu, na kterém si teď možná tento text čtete. Oblečení, které máte zrovna na sobě a ve skříni. Hodinek, holinek a stovek dalších výrobků. A Josef Dostál patrně toho počítače, na kterém psal svůj blog.
Samo sebou bychom také měli chtít, abychom s Čínou neobchodovali. Schválně, zkusme to navrhnout firemním gigantům, třeba poslechnou. Jinak je to polovičaté a celé navýsost pokrytecké.
Jo, a taky by olympiádu neměla vysílat žádná televize. Nebo je to jinak?
Doporučoval bych alespoň občas odložit dalekohled mířící na vzdálenou Čínu a rozhlídnout se víc kolem sebe. A třeba zbystřit, jestli i v našem civilizačním okruhu, Spojenými státy počínaje a Evropu rozhodně nevyjímaje, nemají nepohodlné, moderně řečeno nekorektní, názory a jejich vyznavači čím dál těžší život.
Jistě, koncentrák nebo rovnou smrt mají jiný kalibr, ale ztráta zaměstnání, prestiže, cenzura (zatím) na sociálních sítích, nedoporučované či už rovnou zakazované knihy, veřejná ostrakizace nejsou maličkosti. Obávám se, že ti, kteří kritizují Čínu, těmto trendům spíše tleskají, protože za nimi vidí jakési vyšší poslání.
Nakonec, a to hlavně: Nevnucujme, prosím, sportovcům, že se snad mají i stydět, pokud jedou závodit do Číny.
