Páté společné olympijské hry! Když toto číslo zmíníte před Petrem Novákem, trenérem Martiny Sáblíkové, musí chvíli počítat, aby se dobral k tomu, že už jich je opravdu tolik. Za dlouhých 24 let, které už tito dva tvoří sehraný a hlavně velmi úspěšný tým, se člověk prostě v čase trochu ztratí. Co si však kouč vybavuje jako dnes, jsou jednotlivé Hry a okolnosti, které je provázely. A také to, že mu svěřenkyně splnila sen. „Chtěl jsem po ní, aby nám aspoň jednou zahráli hymnu.“
Je to už dlouhých šestnáct let, kdy byla poprvé Martina Sáblíková jako v Jiříkově vidění na olympijských hrách. V Turíně 2006 skončila na třech kilometrech sedmá a na pětce pak těsně za pódiem čtvrtá. Podle trenéra Petra Nováka to tehdy společně oplakali. Na dalších Hrách už pak vždy šlo o slzy štěstí. Jak to rychlobruslařka prožívala tehdy a jak nyní? A půjde o její poslední OH?
Máte toho už společně za sebou hodně, ale vraťme se na úplný začátek. Vzpomenete si, kdy jste Martinu viděl úplně poprvé?
„Když jí bylo asi deset a půl roku. Její rodiče byli moji kamarádi, bydleli ve Žďáru a já jsem tam trénoval pár dětí. Martina se dívala z okna, jak jezdíme na kolečkových bruslích a chtěla to zkusit.“
Viděl jste v ní už tehdy tak velký potenciál?
„Na začátku má vždycky každý nějaký problém nebo sem tam upadne. To jsou momenty, kdy jeden se zvedne, ani nezabrečí, i když mu teče z kolene krev a pokračuje dál. Až musím říct: Hele, pojď sem, nejdřív se podíváme, co s tím máš a pak můžeš trénovat dál. Tak to byla Martina. A druhé dítě upadne a už nechce pokračovat a brečí půl hodiny. Martina byla spíš ten typ, že i když jí lezly kosti z kolena, stejně chtěla trénovat. Tam jsem viděl určitý typ člověka, který když se do něčeho pustí, tak by to pak mohl dotáhnout do konce.“
To má v sobě pořád?
„Ona mi radši neřekne, když se necítí dobře, abych jí nezakázal trénovat. To
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
Vyzkoušet za 1 Kč Více informací
Už mám předplatné. Přihlásit se
