Bojácný přístup už neplatí. Jak se z českých juniorů staly hladové šelmy
KOMENTÁŘ PATRIKA CZEPIECE PŘÍMO Z OTTAWY | Dlouholetý medailový půst české dvacítky na vrcholné akci závěrečné mládežnické kategorie je minulostí, a to dokonce hned dvojnásobně. Od bronzového roku 2005 se čekalo na spásnou generaci, která dopřeje národu kus hokejové radosti. Smutek měli zahnat už Pastrňákové, Mrázkové, Nečasové a mnozí další vynikající talenti, kteří posléze přenesli obdivuhodný um mezi profesionály, stali se špičkou v oboru na bruslích. Sklizeň nastala později, zato na reálných podkladech.
Chraň Bůh, abych snad umenšoval roli vynikajících individualit při posledních medailových hodech. Co by byly dvě české pohádky bez Tomáše Suchánka, Davida Jiříčka nebo Jiřího Kulicha?
Ale pravdou je, že v minulosti měli Češi na šampionátu juniorů často silnější sebranku. A ta přesto hrála zanďoura, cenný kov zkoušela urvat tak trochu na náhodu. Gólman pochytá 150 střel plus nájezdy, zvítězíme 1:0. Pak možná klapne semifinále. Anebo taky ne.
Bojácný přístup už neplatí. Radima Rulíka přestalo bavit sledovat stále se opakující sci-fi s tragickým koncem, v úloze režiséra se rozhodl raději natočit seriál. Stanovil principy, nastavil koncepci, probudil odvahu i dobrou spolupráci mezi všemi reprezentačními úrovněmi. Zkrátka projekt na pokračování. Rázem se rodí výsledky napříč kategoriemi, a to vcelku pravidelně.
Když 25. prosince vylétal z Curychu mohutný Boeing s nápisem Air Canada, kouč „áčka“ v něm seděl i spolu s brankářským odborníkem a rádcem Ondřejem Pavelcem. Teoreticky by se do země javorových listů trmácet nemuseli. Stačilo sednout k televizi, hltat cukroví a sledovat počínání jinochů pěkně z gauče.
Ze současného výběru Patrika Augusty vypadne mužské reprezentaci stejně jen pár jedinců a i těm bude vývoj trvat několik let. Tak proč se za nimi vydávat přes půl světa?
Jenže tady částečně leží odpověď na otázku, jak se čeští junioři z relativně neškodných účastníků zájezdů proměnili v hladové šelmy. A vězte, že při právě odšpuntované akci budou zase kousat a drápat. Poctivost, komunikace a piplání sebemenších detailů tvoří současný, českému oku jistě lahodící obrázek.
Kredit jde samozřejmě i za Augustou a jeho štábem. Rulíkova škola by byla k ničemu bez správných dirigentů, kteří dokážou udávat stejné tempo jako silný předchůdce. Bývalý kouč Liberce byl pro dvacítku správnou volbou. A úzké napojení dvou chytrých hlav tuzemského hokeje dává pocit bezpečí.
Mládež a seniorský národní tým už nejsou samostatnými jednotkami, které nevědí jedna o druhé a nakonec zahučí v průšvihu pěkně společně. Protože všechno souvisí se vším, aktuální úsilí přineslo vavříny. Tak dlouho očekávané.
Zapomeňte na spásné generace! V ideálním světě bude česká mašina pouze měnit šroubky (čtěte hráče), aniž by ztratila na funkčnosti či kvalitě odevzdaného produktu. Kdo udrží hokejku, taktiku a tempo, má dobrou šanci na medaili z atraktivního turnaje.
Jestli ji Česko prostřednictvím juniorského mužstva ukradne i v Kanadě? Nevím. Může, nemusí. Pro mě je zásadní, že kráčí po správném značení a bez ohledu na výsledek nezabloudí.
V krátkodobém turnaji vám totiž nikdo záruku nedá. Nevyjde jeden zápas a balíte se. Co na tom, když máte na konci hlavu vztyčenou? Slavit budete zase příště.
