Když si mladíci vnitřně věří... Hokej zažívá (skoro) zlatou éru. Co s ní?
KOMENTÁŘ PATRIKA CZEPIECE PŘÍMO Z OTTAWY | Česko na mistrovství světa juniorů kvete. Turnaj, který dlouho zůstával bez vítězných emocí a medailí na krku, se v posledních letech stává oblíbenou zastávkou. Tři medaile v řadě jsou odrazem vynikající práce v domácím prostředí, která je podpořená až výjimečným fungováním reprezentačních trenérských štábů. K tomu národ stále surfuje na zlaté vlně z šampionátu dospělých v Praze. A teď ta otázka: Co bude dál?
Dovolte mi osobní poznámku. S bronzovým týmem jsem z pozice novináře na povedené akci strávil uplynulých 12 dnů. Šla z něj ohromně klidná aura. Při zápasech, rozhovorech, na chodbách TD Place a později Canadian Tire Centre. Prostě tam byla.
Mužstvo dodávalo pocit, že když si všechno sedne, jak má, a neobjeví se kardinální individuální pochybení, dostane dvacítka velmi solidní šanci na další hodnotný zářez. Ten se nakonec opravdu dostavil. Vzhledem k tomu, co mu v posledních třech letech předcházelo, nejde o štěstí ani výkřik do černé noci.
Navzdory době bronzové hokejové Česko naopak zažívá zlatou éru. Nejen kvůli květnovému triumfu áčka. Hráčům se daří sbírat renomé v mládeži, kromě MS U20 o sobě hlasitě dávají vědět třeba na Hlinka Gretzky Cupu. Vnitřně si věří, dokážou tím nakazit diváky. A ač si to možná někteří fotbaloví funkcionáři nemyslí, ledový sport si v srdci Evropy získává tolik kýženou reklamu.
Jeho reprezentanti roztáhli obří banner, aniž by museli investovat jedinou korunu. Úspěch jednoduše prodává. Pokaždé je ovšem otázkou, jak se s ním naloží na vyšších místech. Stačí vzpomenout na období po roce 1998.
Vítězný olympijský turnaj století v Naganu, záhy následovaný trojím ziskem titulu z mistrovství světa i žněmi na mládežnické úrovni, přivál geniální podhoubí pro růst dalších a dalších úspěšných generací. Realita? Právě několik let po největších skalpech následovaly časy temna. V čele s těmi, kteří české řádění nasáli skrz televizní obrazovky jako malí kluci.
Entuziasmus měli přetavit v odhodlání a nový sukces. Zbylo jen prázdno a řeči, jak jsme zaspali dobu, podcenili výchovu. Pokud se mají národní týmy udržet mezi světovou špičkou, byť o ní zatím trenér Patrik Augusta nechce nahlas mluvit, musí být reakce na nečekané a velmi příjemné oživení daleko efektivnější než na startu tisíciletí.
Vždy jde totiž v první řadě o systém. A teď si nepředstavujte české herní pojetí, i když i to má stejnou základní myšlenku. Svaz i kluby musí nastolit takové podmínky, aby koncept fungoval dlouhodobě. Bez ohledu na medaile i na ty, kteří je po náročné bitvě uhráli.
Jedni totiž odejdou, druzí přijdou. V ideálním světě se vymění jako figurky na šachovnici, aniž by kdokoliv poznal rozdíl. Ani kouč Augusta, kormidelník vlajkové lodě české mládeže, nemusí svá „bu, bu, bu“ říkat mládežníkům věčně. Dokázal mnohé a může jej lákat kariérní posun. Pokud je hokejové prostředí dostatečně silné a zdravé, dokáže najít řešení.
