Hledání zlaté stezky. Sparta dělá pokroky, až jednou vyhraje titul, tak...
KOMENTÁŘ PATRIKA CZEPIECE | Je to kolovrátek, který se Spartě nemůže líbit. Kdyby svět na rok zhasl a nechal slavnou baštu hrát, bylo by jí vlastně nejlíp. Nemusela by řešit okolní vlivy, které se s její snahou o výšlap na vrchol pojí. Jenže bez nich to zkrátka dost dobře nejde.
Tlak bude v jediném pražském extraligovém klubu neustále. Od fanoušků, sponzorů i médií. Dobře to v pondělí ukázal moment z honosné sparťanské prezentace nových dresů, jejíž součástí byla rekapitulace předchozí sezony. Po dohrání jinak působivě sestříhaného videa zazněl v sálu spíše vlažný potlesk.
„Třetí flek? Ne, to jsme nechtěli,“ neslo se vzduchem, aniž by kdokoliv prohodil jediné slůvko. Medailemi z posledních 18 let by Sparta mohla klidně vytapetovat kabinu, ale zajímá ji jedině titul.
Jeho nahánění je čím dál tíživější. Hráči dostávají na tiskových konferencích i po absolvovaných zápasech rok co rok stejné otázky, vedení a trenéři jakbysmet. Kdy už to dopadne? A proč naposledy nedopadlo? V klubu bezpečně vědí, že zorné pole všech se soustředí na několik jarních týdnů, tudíž boje v play off.
Spartě snahu neupřete, to v žádném případě. V éře majitele Karla Pražáka dělá pokroky na všech polích, včetně toho sportovního. Kádr letos převrátila naruby, přemýšlí do nejmenších detailů, najímá odborníky na slovo vzaté a shání drahocenné hokejové artikly. Jenže abyste vytáhli hlavu zpod gilotiny, potřebujete vedle absolutní preciznosti také kus štěstí.
Až Sparta vyhraje Masarykův pohár, může jich mít v dalších deseti letech třeba pět. Napětí klesne, ruce se rozvážou. Ale teď? Probíhá čekání na blanické (čti sparťanské) rytíře, kteří najdou zaprášenou cestu, dlážděnou zlatem. Tu, po které rudí dříve tak rádi kráčeli.
