Naplnil své poslání. Ručinský byl superstar, která žila hlavně pro tým
Končí na vrcholu a po báječné sezoně. Martin Ručinský ji po chvilkovém váhání sám označil za svoji vůbec nejlepší. Splnil si dětský sen, na závěr kariéry ještě jednou přepsal dějiny, prožil svoje další Nagano. Vlastně jako poslední z báječné generace litvínovských odchovanců, kteří společně vozili ze světa zlaté medaile, dotlačil přímo na ledě klub svého srdce poprvé na vrchol.
Ačkoli se tolik nevyhříval v záři reflektorů, jeho životopis je protkaný spoustou skvělých momentů a fantastických úspěchů. Pamatuju si, jak v roce 1999 už jako olympijský vítěz v letadle cestou domů dojetím obrečel svůj první titul mistra světa. Nebo jak o šest let později po zranění a navzdory všem pochybám zazářil na šampionátu ve Vídni. Ve finále s Kanadou zvyšoval typickou ránou příklepem na 2:0. Pak roztáhl ruce, jako by žehnal: „Tak tady jsem!“
Na sklonku kariéry nabral novou mízu v Litvínově. Ještě se vrátil a nepřestával věřit, že může dokázat ještě něco obrovského. Byl velká česká superstar, ale nepropadl hvězdným manýrám. Nestalo se, aby to dával najevo nebo se choval povýšeně. Naopak jednal na rovinu, nezdráhal se slušně poděkovat, sám šel příkladem. Svým mladším kumpánům předával to nejlepší, co se naučil. Víru, energii, sebedůvěru a dokázal je strhnout i v nejsvízelnějších chvílích.
Choutky odejít míval tenhle hokejový elegán a skvělý bruslař už dřív. Ale až po pohádkovém tažení za prvním titulem pro Litvínov mohl s klidem říct definitivní sbohem. Ručinský musel k takovému rozhodnutí dozrát. Uznávaný tahoun nikdy nemyslel sobecky, ale v první řadě žil pro tým. Aby někomu zabíral místo, to taky nebyl jeho styl.
I proto každoročně váhal, jestli se dokáže ještě hecnout, zda je natolik zdravý, aby zvládl další sezonu, a taky se pokorně sám sebe ptal, jestli na to pořád má. Letos si však už takové otázky klást nemusí. Svoje poslání naplnil.
