Dvacítka musí zmrazit Niagaru. Proti Finsku má ve čtvrtfinále šanci uspět
Zamrzly Niagarské vodopády. Voda se tudy valí dál, ale boční přepady a peřej na americké straně zledovatěly. Stává se to, naposledy se tenhle úkaz objevil před čtyřmi lety. Vrací se v kratších odstupech, než v jakých mívá česká dvacítka reálnou šanci rozrazit bránu do semifinále a sahat po medaili. Tentokrát to vypadá nadějně. Ale všechno tu už bylo.
Devět bodů ve skupině představuje nejlepší výsledek od doby, co se na mezinárodní scéně hraje tříbodovým systémem. V roce 2013 v Ufě parta kolem Hertla, Jaškina, Hyky a Sedláka vybojovala bodů osm. Jenže ve čtvrtfinále dostala nakládačku od Američanů, jimž to ladilo jak v uskupení kytarových mistrů G3. I oni je v sestavě měli: Gaudreau, Gibson, Gostisbehere.
Ale zpátky k současnosti. Výsledek 6:3 v posledním utkání skupiny proti Švýcarsku úplně nevykresluje českou dominanci na ledě. Kolem soupeřovy branky to však práskalo jak při odpalování silvestrovské pyrotechniky.
60 střel! Tohle číslo někdy neodpovídá obrazu hry, nicméně v tomhle případě se spíš dalo pochybovat, zda dorostenci najatí na zapisování statistiky nějakou ránu nepřehlédli, když probírali, kam vyrazit, až budou mít padla. Ale těžko říct, jestli měli kam. Buffalo připomíná mrtvé město bez lidí. Ve dne, v noci.
Svěřenci Filipa Pešána mohli nasypat Švýcarům ještě víc gólů a zválcovat je dřív. Nicméně první úkol postoupit z předních pozic čeští junioři zvládli. Neuspěli jen proti Švédům, jimž byli dvě třetiny přinejmenším vyrovnaným protivníkem. Mezitím se prohnala divočina s Běloruskem. Češi využili arzenál zbraní a zároveň odkryli svoje slabiny. I ty, které jinak ani nemají.
Největším nepřítelem je v turnaji disciplína. Tresty už hráči dostali snad za všechno, za co se udělit dají. Včetně hry v šesti, nesportovního chování a seknutí do rozkroku. A v oslabení tým hodně inkasoval.
Když v závěru posledního utkání bylo jasné, že Čechy v cestě za výhrou nic nezastaví, Švýcaři vyhecovaní impulzivním trenérem se to snažili aspoň řezat. Hráči si nenechali nic líbit, trenér na poslední tři minuty stáhnul Martina Nečase a kromě něj šetřil i další svěřence. Ne, že by se bál o jejich zdraví, ale na čtvrtfinále je bude ještě potřebovat.
Kromě duelu s Tre kronor měli čeští mladíci hru pořád víceméně pod kontrolou, snažili se diktovat i její tempo. Vždycky, když bylo potřeba, dokázali zapnout a prosadit se. Ale jakmile se zdálo, že mají svoje jisté, v útoku někdy až přehrávali, přidali kličku nebo přihrávku navíc. Zapomínali na přímočarost, jakou na turnaji předvádí třeba Kristian Reichel a díky níž byli jindy efektivnější. Ovšem přesilovky mužstvu vycházely, zlepšit musí spíš pár věcí v obraně.
Devět bodů je vynikající výsledek. Lépe zvládla skupinu česká dvacítka jen v roce 2001, kdy ani jednou nezaváhala a nakonec obhájila titul mistrů světa. Hráči jsou nadšení, že v týmu můžou být, že se jim dosud daří a z toho, jak drží spolu. Žádné skupinky ani kastování jako jindy, odkud kdo, kam a podobně. Teď se ale všechno maže. Je tu čtvrtfinále. Klíč do nebe, nebo do pekel.
Po Finech strašně toužili i Rusové. Evropský soupeř je přijatelnější než Kanada či USA, tím spíš ve vlastním prostředí. O příštím protivníkovi bylo jasno až před jedenáctou večer, kdy skončil duel Švédů s Ruskem. Program na další den, kdy bude trénink, a kdy tedy hráče ráno tahat z pelechu, to si však musel český realizační tým zjistit sám, oficiální informace dorazila až před půlnocí.
Videokouč Aleš Vladyka si sestřih Finů nachystal dopředu, hráči je často zmiňovali ještě v době, kdy neměli tušení, s kým budou hrát. Přání se stalo otcem myšlenky, jenže tohle příštího soupeře neporazí.
Švédové ve skupině vždycky patří k nejlepším, v základní části neztratili zápas od Silvestra 2006. Od té doby vyhráli neuvěřitelných 44 zápasů v řadě. Za těch jedenáct let však vybojovali jen jednou zlato. Češi už dvanáct let nepřekročili Rubikon čtvrtfinále. Teď potřebují zmrazit finskou Niagaru.
