Bude to znovu výlet do hokejové budoucnosti. Jako už tradičně 26. prosince, na druhý svátek vánoční, začíná juniorské mistrovství světa. Tentokrát se turnaj koná na západě Kanady ve Vancouveru a Victorii a opět slibuje StarDance špičkových talentů, o kterých určitě ještě hodně uslyšíme: v sousední skupině Tolvanen, Jokiharju, Lundeström nebo Jack Hughes, nejspíš jednička příštího draftu NHL. Přímo na parketu, kde bude tančit český tým, zase Kanaďané jako Comtois, Hayton, Bouchard, Glass, Rusové Kostin, Děnisenko, Kravcov...
Ani výběr trenéra Václava Varadi není chudý na osobnosti a zvučná jména. Celkem čtrnáct draftovaných hráčů, mezi nimi trojhvězdí Zadina, Nečas a Kaut, kteří už sahají po NHL a jejichž příjezdem šance české dvacítky výrazně stouply. Nečas a brankář Škarek se na šampionát dvacítek podívají potřetí, devět mladíků pamatuje ten předchozí v Buffalu. Tedy radost z prvního postupu do semifinále od roku 2005 po nájezdech s Finskem a následně těžké zklamání z výprasku 2:7 a 3:9 v soubojích o medaile s Kanadou a Američany, které se vyvinuly až krutě.
Nicméně i to byla zkušenost, která může pomoct. A do dalšího turnaje však Češi rozhodně nejdou jak na popravu. V zámořských médiích je dokonce vidí coby uchazeče o místa na stupních vítězů, jen kousek za jindy mnohem víc odskočenými giganty. Hlasy z našeho ležení bývají opatrnější. Ano, tohle tady už párkrát taky bylo, ovšem na papíře budí tenhle soubor opravdu dobrý dojem a je příslibem, že svoje předpoklady dokáže taky naplnit. Tedy, že by po čtrnácti letech na dvacítkách mohli medaile konečně pověsit na krk zase českým hokejistům.
Konkurence taky nešlapou dupáka na místě. Někdo je prostě šikovnější a rychlejší, někdo míň, rozhoduje však hlavně týmovost a sebevědomí, v téhle kategorii obzvlášť křehké a zranitelné. Dokazují to spousty příkladů z minulosti, včetně předloňského balancování Finů nad propastí, kdy rok po zisku titulu mistrů světa na domácím ledě další zimu v Montrealu s vypětím všech sil unikli sestupu a ještě během turnaje měnili trenéra.
Tady je zkrátka možné všechno a obzvlášť na juniorském mistrovství světa se nenajde soupeř, o kterém by se dalo říct, že je vyloženě špatný. V české skupině tedy rozhodně ne. Každý může porazit každého, stát se může všechno. Varaďovi hoši prohráli v poslední přípravě s Američany jasně 2:6, ale od poloviny zápasu už věděli, jak na ně. Do turnaje navíc tým kromě zdravých opor potřebuje přenést taky pokoru a přiměřenou dávku sebevědomí.
Každopádně je asi lepší, že Češi narazí na Kanadu ve skupině, a nikoli třeba až ve čtvrtfinále. Pro hráče to bude přinejmenším skvělý zážitek, když na přípravu javorových listů proti Finsku přišlo ve Vancouveru přes čtrnáct tisíc lidí. Porážka 2:5 dokazuje, že ani namistrovaní Kanaďané nejsou žádní nadlidé, nýbrž bytosti z masa a kostí se všemi svými slabostmi, a že jejich postoj bývá někdy dost hraný. Jakmile vycítí, že protivník má respekt nebo se dokonce bojí, tím víc si pak dovolí.
Pro český tým však může být v mnohém určující už úvodní duel se Švýcary. A Varaďova parta musí hrát proti každému stejně zodpovědně jako proti domácímu nebo ruskému výběru. Nikoho podcenit, stejně jako se nebát a nepadnout před nikým na zadek. Hráči ročníku 1999 už v osmnáctce vyhráli Hlinkův memoriál a je sympatické, že ani další jejich spolubojovníci nemluví o tom, že na mistrovství světa jednou jen něco zkusit.
Věří si. Vědí, že úspěchu musí jít naproti. A hlavně, že musejí být připraveni na svoji šanci. To samo je samo o sobě předpoklad, že ta šance opravdu přijde. Takovou jako tentokrát už česká dvacítka dlouho necítila.
Související články
