Zábrodský byl český Mr. Hockey, ale jinak. Bez něj by třeba nebylo Nagano
Osobností jako on se v českém sportu moc nenajde. Vladimír Zábrodský byl největší hvězdou generace, která zahájila první zlatou éru našeho hokeje. Další se od ní učili, nechali se inspirovat. Oni byli základem všech dalších úspěchů. Pro nás, kdo jsme „Vovku“ jako hráče nezažili, byl trochu postavou z hokejových bájí. Opředenou mnoha legendami, stejně jako třeba později Václav Nedomanský, který emigroval stejně jako on.
Tehdejší režim chtěl takové lidi vymazat, přiměřeně tomu se kolem nich nabaloval nános různých skazek a pověstí. Nedomanský ještě tak nějak zůstal v povědomí. Ale měli jsme tu ještě bratry Holíkovy, Martince, Hlinku. Právě pro mnohé z nich byl Zábrodský bohem, na jeho odkazu vyrostli. My jsme tak nějak tušili. Mladší online pokolení odkojené internetem a sociálními sítěmi málokdy tuší, kdo to byl. Hokejový věk začal Jágrem, možná dokonce až Pastrňákem.
Ale tak to není, stejně jako hokej nevymyslel Zábrodský. Ovlivnil však celé následující generace. Všechno mělo svoji posloupnost. Tak jako Gordie Howe byl vzorem pro Gretzkyho a ten zase pro svoje pokračovatele. Po zlaté poválečné generaci se vzedmula další silná vlna v 70. letech, na ni navázali hráči narození právě v té době, kteří pak triumfovali v Naganu a na přelomu tisíciletí získávali jeden světový titul za druhým. Bez Zábrodského a jeho hokejových vrstevníků by tohle všechno třeba nikdy nebylo.
Zábrodský byl český Mr. Hockey, jen trochu jinak. Za komunistů se o něm mohlo mluvit jenom v ústraní a šeptem. Po odchodu do exilu strávil polovinu života ve Švédsku, navíc se začal věnovat tenisu. Když jsme na tohle téma před lety zavedli hovor, vysvětloval to tak, že nejlepší hokej se tehdy hrál na východě a tam on jako emigrant nesměl. Taky si prý paní přála, aby byl víc doma a ve Švédsku se trénovalo po večerech…
V určitých obdobích se stal Zábrodský terčem očerňující kampaně. Na dálku se proti ní nemohl ohradit, natož se bránit. Možná ani nechtěl, ale není úplně pravda, že by o dobách temna odmítal mluvit. Spíš neměl dlouho s kým, navíc žil si svým životem a nechtěl se tím trápit. Málokdo si dneska dovede představit, jaká bezpráví se děla v 50. letech a jak těžká doba to byla. Doba, která lámala hřbety a křivila charaktery.
V Česku se o pozadí likvidace týmu mistrů světa dlouho šířila jedna verze. Pravda však taková nebývá. Když pak Vladimír Zábrodský před čtvrtstoletím pro týdeník Gól vylíčil svůj pohled, jeden z jeho odpůrců, který prošel mučením a komunistickým lágrem, se mnou několik let nepromluvil. Při jiné příležitosti neodpověděl na pozdrav. „Ale hráč byl docela dobrej,“ pravil si Zábrodský.
On sám nebyl mstivý, nikomu nic nevyčítal. Vystupováním připomínal šlechtice. Jako hráč byl šéf. Určoval sestavu, taktiku, věděl, jak mužstvo postavit a semknout. Stejně tak o něm říkali, že byl lump, který kdekoho obral v kartách nebo o peníze. Jinak nonšalantní pán, který si zachoval nadhled, jemuž to pořád pálilo a který neztrácel glanc. Bylo úžasné poslouchat, jaký měl i v pokročilém věku pořád přehled a jak měl věci srovnané. A takový zůstane.
