Český hokej nemá úspěch, o mladé hráče tak není zájem
Pastrňák, Vrána, Zacha, Zbořil, Vaněček… Někdejší členové české osmnáctky, která jako jediná přivezla za posledních deset let medaili z juniorského mistrovství světa. Povedlo se jí to v roce 2014. Pak tu byla ještě parta kolem Nečase a Zadiny, jež před pěti lety vyhrála Hlinkův memoriál. Na šampionátu však už na pódium nevystoupala. Tihle hráči to dotáhli do NHL, někteří září, jiní po ní ještě sahají. Interes o české hráče však obecně ochladl. Stejně jako nízké počty draftovaných hokejistů a následně jejich úbytek v NHL. Není úspěch, není zájem.
Ještě netušíme, jakou spoušť zanechá nucené polehávání pod duchnou koronavirových zákazů. Roční výpadek může u mladých vydat za pětiletku. O rozumnějším rozdělování peněz ve sportu, lepším financování trenérů a taky úpravě tabulek odstupného za hráče se mluví už léta. Zejména kompenzace budí velké vášně. Svádí se na ně například, že jejich placení za každý přestup potápí český hokej. Kluby si vyberou raději cizince, za kterého nic hradit nemusí.
Tabulky existují od 90. let, kdy se i v tuzemských soutěžích začalo houfně migrovat. Navzdory tomu ještě vyrostla úspěšná generace hokejistů. Delší dobu se volá po jejich zrušení. Jenže ani to nic nespasí. Čeští rodiče nejsou mnohdy tak bohatí, aby dětem hradili celou výchovu komplet jako v Kanadě. Hokej by se stal sportem pro vyšší vrstvu, došlo by k velkému úbytku hráčů.
Spousty reprezentantů a hvězd NHL vyšly ze skromných poměrů. Jde tedy hlavně o jasný a vyvážený systém, jak mít co nejvíc dětí v co největším počtu klubů, kde budou hrát do určitého věku, kdy přijdou první selekce. Jak zajistit fungující návaznost na sportovní centra, akademie a lepší týmy, aniž by si kdokoli připadal jako nevolník, jehož vláčejí od Šumavy k Jeseníkům. Ať z libovůle klubů, nebo kvůli přehnaným ambicím rodičů. A taky jak zařídit, aby ti velcí nahoře nevykrádali malé kluby v podhoubí a nebrali jim motivaci vychovávat bez obav, že zase nedostanou nic. Jak silná bude špička, se odvíjí od toho, jak široká je základna.
S tím souvisí nastavený systém stabilního státního financování sportu. Zájmové kroužky skokanů do vyschlé řeky a marketéři odpalující plastové láhve si dnes nárokují stejnou podporu jako sporty, kvůli nimž praskaly výkladní skříně. Hokej stále těží i z finančně úspěšného domácího mistrovství světa 2015 a nebýt jeho, musel by rušit mnoho projektů. Otázkou zůstává, jak efektivně se prostředky vynakládají a jak se daří ohlídat, aby peníze šly tam, kam mají.
Páteří českého hokeje jsou extraligové kluby, dávají do něj nejvíc peněz. Pořád ale nejsme jako v Rusku, kde si zaplatí tři profesionály i u žáků. U nás se někdy trenéři i ve špičkových klubech víc starají o firmu nebo chodí na melouchy, aby se nestyděli přijít domů.
Každý systém skrývá pasti a úklady. V nekvalitních soutěžích se snad něco už pohne, problémů je ovšem beztak moc. Po dalším neúspěchu až na výstřel šéftrenéra Filipa Pešána do klubů pořád nezaznělo, kdo a co tohle všechno má na svědomí a jak dál. Povídá se, jak do toho půjdeme všichni společně. Zatím to ale vypadá, že spíš před kamerami.
