Český sport dusí vlastní ješitnost. Hadamczik je toho důkazem
Na olympiádě nepřejdeme přes čtvrtfinále a na mistrovství světa v Brazílii budeme koukat jen v televizi, v jednom ohledu jsme ale my Češi mistři světa. Místo, abychom přemýšleli, jak být lepší a příště uspět, řešíme, co o nás napsali v novinách a jestli to není nespravedlivé.
Chronický problém, který v Česku sráží hokej i fotbal, znovu naplno odkryla emotivní rezignace kouče hokejové reprezentace Aloise Hadamczika, kterou odůvodnil kritikou deníku Sport. Jinými slovy, místo aby hodnotil výkon svých hráčů, zaměřil se na výkony novinářů.
Absurdní. Ano, je to absurdní, jakkoliv se tady nejspíš najde dost čtenářů, kteří budou mít pro Hadamczika pochopení. Jenže je to jinak. V tomhle případě totiž už zase nad profesionalitou vyhrála ješitnost. Ta ješitnost, kterou skutečně velcí hráči a trenéři umí potlačit.
Podívejte se na kouče Arsenalu Arséna Wengera. Loni v létě byl pod palbou, že svůj tým žene do záhuby, když zase nepřivedl žádnou velkou posilu. Prominentní moderátor Piers Morgan ho drsně vyzýval k odchodu, a když Arsenal padl v prvním kole, kritika ještě zesílila.
A co udělal Wenger? Francouzský elegán téměř jistě v duchu zuřil a cítil křivdu, jenže navenek nedal nic znát. Bylo to pod jeho úroveň. Arsenal mu přece platí miliony liber za úplně něco jiného. A výsledek? Arsenal se vyhoupl na druhé místo a hraje o titul. I s Wengerem.
Takový postoj je však v českém hokeji i fotbale spíš stále vzácností. Zelenou má ukřivděnost. Není nic divného, když se hráči po víkendu zlobí, že dostali ve Sportu nízkou známku. Zvrácené ovšem je, když dají emocím průchod a jsou svojí známkou posedlí, jako by je klub platil podle ní.
Místo toho, aby začali víc dřít a za týden předvedli na hřišti takový uragán, že by ani „kritický“ redaktor neměl jinou možnost, než jim dát nejvyšší známku, místo toho, aby se koncentrovali sami na sebe a neřešili malichernosti okolo, mají pocit, že jim jde někdo nepřející po krku.
Platí to o Hadamczikovi a platilo to i o bývalém kouči fotbalové reprezentace Michalu Bílkovi, byť ten si na rozdíl od Hadamczika zaslouží uznání za to, že svůj odchod od národního týmu zvládl s větší grácií, důstojností a bez osobních invektiv.
Dal by výpověď i Mourinho?
Jistě, pár z vás, které jsem doteď nepřesvědčil, teď namítne: I sportovci jsou lidské bytosti s jemnou duší, které kritika bolí. Ano, i na to ale mám odpověď. A hned několik.
Zaprvé, kritika ve Sportu není nikdy v osobní rovině. Zadruhé, píšeme kriticky, protože věříme, že jedině tak se můžou stagnující hokej i fotbal posunout dál. A zatřetí, hráči i trenéři přece vystupují před diváky, a proto musí počítat s tím, že budou neúprosně hodnoceni a kritizováni.
Smůla českého sportu spočívá paradoxně v tom, že zde funguje jen jeden specializovaný sportovní deník. Na českém trhu tak chybí větší pluralita názorů. Přitom si otevřete noviny v Itálii, Anglii nebo Španělsku a zjistíte, že tamní novináři šijí do hvězd mnohem drsněji než v Česku.
Neberu Hadamczikovi a spol. právo cítit křivdu. Je to lidské. Jen tvrdím, že je chyba si tím nechat zatemnit mozek a přestat se soustředit na to podstatné. Jen si představte Josého Mourinha, který spoustu novinářů také nesnáší, jak dá v Chelsea výpověď a řekne, že už ho nebavilo poslouchat ty „nýmandy“ od novin
Nikdy se to nestane. Víte proč? Protože jeho práce je soustředit se na svůj tým a práce novinářů zase psát o tom, jak se mu to daří. A dokud si to neuvědomíme i tady a stále dokola se budeme zabývat jen tím, co se píše v novinách, nikam se nehneme. Protože ješitnost zápasy nerozhoduje.
