Debakl v semifinále musí Česko pálit. Podřízlo si větev samo
Kdo si v noci nevstal na semifinále české dvacítky, koukne jen na výsledek, tak jen protáhne obličej a řekne: „Hm, dalo se čekat.“ Nálož od Kanady 2:7 vypadá, že s tím nešlo nic dělat a Česko přejel parní válec. Jenže tahle dvě čísla jedno nepoví, mladé reprezentanty musí pálit vědomí, že téhle síle se čelit dalo. Přišel den, kdy se dá favorit zaskočit. Jen to chtělo mít lepší nervy.
Pokud se hrálo v pěti, dostavilo se v první třetině hodně příjemné zjištění, Česko stíhalo s Kanadou bruslit. Takže tentokrát nebyly potřeba žádné zpomalovací háčky, sekery a fauly plynoucí z toho, že nestíháte, tak z nouze soupeře potřebujete zastavit. Česko rostlo, dostávalo sebevědomé injekce, že i s tím nadupaným obrem lze hrát. Proč ne? Vedlo po gólu Filipa Zadiny, chybělo málo a favorita pěkně vycukalo skvělým pohybem a důrazem. Nebyl jediný důvod ho pouštět do přesilovek, jeho nejsilnější zbrani
A přece se to stalo.
Ne kvůli mizerné hokejové kvalitě Pešánovy party. Selhala hlava. Tu měla Kanada lepší, psychicky byla úplně jinde.
Výrazně lepší byla právě v jednom aspektu, v disciplíně. Na to se pak nabalovaly další věcí, třeba kvalita v zakončení a práce kolem branky.
Český tým dostal soupeře do vedení prakticky sám třemi vyloučeními, jež neměly pro hru žádný význam. První bylo spíš dílem smůly, občas se zkrátka stane, že máte ty nejlepší úmysly, ale puk skočí na malý hrbol, postaví se na hranu a vyhození vyletí ze hřiště. Další dva tresty už ale v takovém zápase přijít neměly. Jít ven za oplácení v útočné třetině? Další flastr pak za chycení soka za obličej před vlastní brankou? Špatné emoce, které Kanada v zápase neměla. Tady udržela chladnou hlavu.
Bum, bum, bum. Tři tresty, tři góly v české síti a parta v červeném se dostala přesně tam, kam potřebovala. Dostala se do šancí a extrémní kvalitou v zakončení je využila. Rázem naskočila na pohodový mód, osedlala si českého poníka a užila si semifinále, zahraje si o zlato.
Nečase, Hájka, Zadinu a spol. to musí bolet hodně. Měli na turnaji skvělé momenty. Teď půjde o to, aby co nejrychleji vyčistili hlavu, pořád je šance, že tahle pohádka, na kterou český hokej čeká strašně dlouho, může mít lesklou tečku. Stačí zvládnout zápas o bronz lépe psychicky, s talentem na tom tenhle ročník není vůbec zle.
Medaile nezaručí, že hráči budou mít super kariéru, ani zlatá ne. Stačí si vzpomenout na osudy šampionů z let 2000 a 2001. Stejně tak neznamená, že bez medaile půjde celá kariéra do kopru. Vůbec. Cesta do velkého hokejového světa pro mladíky začíná, dál bude záležet na jejich práci, vůli makat a v ničem nepolevovat.
Kousek zlata, stříbra, bronzu ani pytel brambor na tom nic nezmění.
Jen by si tým kousek té hokejové radosti za celý turnaj zasloužil. A Česko vlastně po letech trápení tak trochu taky. Třeba jako další motivaci pro ještě větší dřinu.
