Na českou lavičku dorazila bouře. Miloš Říha je koučem reprezentace
A země se zachvěla. Na lavičku národního týmu se postaví Miloš Říha, chlap s pověstí vulkánu a energií sopky. Mandát dostal na dva roky. Jaké budou? V první řadě jiné, než všichni byli zvyklí. Nový trenér není diplomat a nečekám, že by se jím stal i v nové funkci. Není důvod. Co si bude myslet, to řekne. Jak hráčům, tak do natažených mikrofonů a diktafonů. Začíná nová éra. Vláda generála Říhy.
Velký význam pro něj má, že ho výkonný výbor schválil stoprocentní jistotou. Tohle na půdě svazu znamená něco jako ta zásadní věta před manželstvím: „Pokud má někdo něco proti, ať to řekne hned.“ Neřekl. O to je tedy jeho pozice silnější, teoreticky se nemusí bát, že hned od začátku se proti němu povede nenápadná vlna odporu. Důležitý je pro Říhu i dvouletý kontrakt, tím je naznačeno, že nejde o žádné překlenovací období.
A co dál? Teď už to bude jenom na něm.
Faktem je, že přichází v době, kdy je o křeslo vládce národního týmu nějaká menší rvačka, než bývala dřív. Český hokej si za to může sám, staré trenérské kapacity nemládnou, výchova osobností pro lavičku zaspala. Možná i proto se nakonec k němu otočili čelem lidé, kteří by ho dříve nevolili.
Každopádně tohle není Říhova chyba. Je volný, má zájem i sebedůvěru národní tým převzít. Dostává šanci, po které roky prahnul.
V žádném případě ho ale nečeká lehká písemka. Hledat bude brankářskou jedničku, když Pavel Francouz nabere směr Colorado. Na něm bude, aby postavil novou reprezentační obranu. Tohle je asi ten nejtěžší úkol. Jakmile vyskočí někdo schopný, už bere letenku za oceán. Jan Rutta, Michal Kempný, Radim Šimek, Jakub Jeřábek, Libor Šulák, Michal Moravčík, Filip Pyrochta a David Sklenička. Bylo by to celkem perspektivní jádro, které se dá doplňovat o Jakuba Nakládala a spol. Jenže celé se nejspíš bude v další sezoně bít v Americe. Pak se i čeká, jakou Říha vtiskne národnímu týmu tvář, kterou vlastně až do posledního MS moc neměl.
Vidím v Miloši Říhovi trenéra s jasným pohledem na věc, který zná termíny jako Corsi nebo Fenwick, ale nepřikládá jim úplně tu stěžejní váhu. Bude chápat, že trenér národního týmu není od toho, aby na krátkých srazech učil svoje hráče hokej. Určitě půjde po jejich emocích, aby je dostal na hranu svého maxima, to umí dokonale.
Poprvé v životě bude mít pod rukama hráčský materiál, který si sám má šanci vybrat. Nepůjde o to, aby někoho tahal z husté kaše, odvracel blamáž, kterou zavařil někdo jiný, nebo za ni mohou svými minulými nákupy, nebo špatným hospodařením šéfové. Od 7. června jím je on.
Přiznávám, že občas mě bavilo se dívat na to, jak svůj tým koučuje. Někdy mě to lákalo i víc než hra samotná. Pamatuji si třeba na scénu z Omsku, kdy ho zabrala kamera pro kostku ve chvíli, když zrovna někoho péroval. Hala málem spadla nadšením, fanoušci vyvolávali jeho jméno. Vždycky byl divoký. Byly i chvíle, kdy jsem si říkal, jak by třeba vypadal pod ním Světový pohár. Sidney Crosby na ledě, Miloš Říha ve dvířkách pro hráče a pucuje rozhodčí, ruce roztažené, pak přijde jen ironický úšklebek, mávnutí a odchod zpátky na svoje místo na lavičce. Prostě Miloš Říha je živel.
Jsem zvědavý, jak moc ho reprezentační lavička změní. Je fakt, že úplně mezi dvířka by běhat nemusel. Ale jestli to bude fungovat, ať klidně chodí po mantinelu na rukou. Hlavně, když jeho kuchařka přinese výsledky.
