Další Pastrňákova meta? Aby se z něj stal vítěz. A má slušně našlápnuto
Abyste se dostali do špičky NHL, musíte mít talent plus musíte být připraveni, že to bude hodně bolet. Abyste se ve špičce udrželi, vynásobte předchozí větu deseti, dejte stranou ego, ať vidíte svoje chyby a máte odvahu je odstranit. A aby se z vás stal vítěz? První větu vynásobte stokrát, druhou desetkrát a musíte mít otevřenou hlavu, aby se do ní ukládaly zkušenosti (i ty špatné), ze kterých si vyberete potřebný návod pro cestu na vrchol.
A sem právě může mířit David Pastrňák. Důkazem budiž jenom to, kam se posunul od chvíle, kdy do NHL přišel. Kdyby si nechal svoje někdejší nadšení, že nejdůležitější je vozit všechny soupeře na zádech jak cvičené medvědy a brání jenom ten, kdo nevěří gólmanovi, už by v prvním útoku Bostonu nehrál. O tom jsem přesvědčen. Nemohl by do sebe dostávat lekce od profesora Patrice Bergerona a odborného asistenta Brada Marchanda.
Jejich pozice je v jeho vývoji extrémně důležitá. Má velký smysl, že má v práci stejnou kancelář jako Bergeron, který vyhrál olympiádu (dvakrát), Stanley Cup, mistrovství světa a Světový pohár, odečtěte olympiádu a vidíte Marchanda. Oba mají vítězné DNA. Jen si vzpomeňte, pokaždé když jel na velkou akci za Kanadu Sidney Crosby a přišla tahle možnost, Bergeron putoval do jeho útoku. Vzal tam bez nejmenších řečí roli defenzivního psa. Obětoval se pro vítězství.
Jsem si jistý, že kdyby si Pastrňáka při draftu vybral Edmonton nebo po něm sáhla Arizona, není tam, kde je dnes. Vedle vítězných typů se jeho vývoj ještě uspíšil, začal vedle nich chápat, jak hrát, aby vyhrál. A ano, taky do toho přidává kus sebe, vyhrát a taky si u toho trochu užít.
Vedle koho se má naučit Connor McDavid, jak dovést svůj tým ke Stanley Cupu? Maximálně od důchodce, který o přestávkách stojí u turniketů a pamatuje si na rok 1990, tedy poslední velkou oslavu. A to je málo. McDavid je inteligentní hráč, postupně přijde na to, kde musí třeba ubrat sám a co dát týmu, aby všechno dávalo smysl. Jen mu to chvíli potrvá. McPasta má v tomhle o dost snazší roli.
Důležité je, že se chtěl od Bergerona s Marchandem učit, nezvítězil mu v hlavě klasický mladický odboj, že on přece ví nejlépe jak, kudy, kdy a nikdo jiný mu nerozumí. Odměnou je, že ho hvězdy vzaly mezi sebe. Teď už je ve fázi, že nezáleží jenom na tom, co předvedou parťáci, ale už i oni mají z českého hráče užitek. Nemůžete říct, že Bergeron a Marchand vyloženě dělají Pastrňáka. Teď platí, že všichni tři dělají Boston.
Bruins mají navíc tým postavený tak, že tuhle a ještě v dalších dvou sezonách se s nimi musí počítat do širšího okruhu favoritů na Stanley Cup. Až začne play off, najednou vám začne připadat, že patří do užšího okruhu. Vím, víc se mluví o Torontu a jeho mega, cool, hustých ofenzivních hvězdách. A taky o Edmontonu s McDavidem, samozřejmě nesmí chybět Tampa. Jenže proč měly nedávno tak úspěšné časy Chicago nebo Pittsburgh? Protože se opíraly o vítězné hráče Jonathana Toewse a Sidneyho Crosbyho. Toronto ani Edmonton nikoho takového nemají, mladíci se pořád učí. Pastrňák taky, ovšem vedle profesora. McDavid dodělává maturitu, český útočník už chodí na vysokou.
Pokud by Boston jednou došel na úplný vrchol, byla by to náramná zpráva i pro českou reprezentaci. Pastrňák k ní má velký vztah, rád hraje za národní tým, přijede přes půl světa kvůli mistrovství světa. Přitom v klidu může říct jako ostatní: „Sorry, ale jsem unavený.“ Ani byste nepípli. Věřili byste. Jen si představte, co by ale s reprezentací udělalo, kdyby za ni na olympiádě, případně Světovém poháru hrál vítěz. Konečně by se našel ten kýžený lídr, který ví jak. Když se někdo kolem něj rozklepe, uklidní ho, klidně i trenéra. Ve 30 letech může dělat Bergerona i v národním týmu. Sem ještě potřebuje dojít, pravda. Ale víte co? Našlápnuto má.
