Trenér nikdy nesmí jít přes čáru, navážet se do svých svěřenců kvůli barvě kůže, případně orientaci. To pak není trenér, ale psychopat. Nálož pro Billa Peterse za to, že rasisticky urážel Akima Aliua? Zasloužil si ztratit práci a už nikdy žádnou nedostat. V pořádku. Jen si trochu říkám, aby hráčské přiznání, co a kdo jim kdy udělal, neujelo v NHL trochu jinam, kam asi nikdo nechce.
Pokud se Sean Avery pustil do Marka Crawforda, že ho nakopl, je to od trenéra hloupá věc. Jasně. Tady ale stačí říct: Sorry, tenkrát jsem to přehnal, stalo se. Jenže Chicago se rozhodlo kauzu opravdu důsledně řešit, pro Crawforda může mít Averyho výpověď následky. Takže je jen otázkou času, kdy se staneme svědky velkých příběhů, jak trenéři za posledních čtyřicet let terorizovali hráče.
A pak možná začnou žalovat sami na sebe i hráči, což doběhne i Averyho. Během kariéry rozdal víc „kopanců“ než Crawford. V tu dobu už ale budou v NHL tak asi jen tři trenéři...
Petersův případ je závažný v tom, že zesměšňoval a urážel hráče odlišné barvy pleti. To člověk s mozkem prostě nedělá. Jenže stejný průšvih je, že mu chicagský generální manažer Stan Bowman ihned nevystavil stopku, že ho Ron Francis držel v Carolině, i když Peters měl svoji historii. Okolí takové chování připustilo. Aha, vlastně to nebylo úplně fajn, dozvídáte se teď.
Něco jiného ovšem je, když je trenér na hráče pes. Doba navíc tenhle styl trénování dřív vyžadovala. Na kamarádění jste měli mít asistenta, nebylo na škodu, když z trenéra šel strach. Že dnes je to úsměvné? Třeba se za třicet let budou další generace zase smát trenérům typu vědec. Nikdy nevíte, kam se vývoj pohne.
Začne šťourání v 364 dnech
Hokejové #MeToo může pomalu dospět do fáze, kdy se začne vytahovat stará špína. On po mně hodil lahev. On mě uhodil. On na mě byl sprostý. Doteď byla věta bývalého slavného útočníka Steveho Shutta, že 364 dní v roce hráči trenéra Scotta Bowmana nesnášeli, ale ten 365. si navlékli prsten pro vítěze Stanley Cupu, fajn bonmotem. Pokud se postupně začnou vyšetřovat staré případy, jak trenéři šli ve vztahu s hráči na hranu, nebude najednou nikoho zajímat den číslo 365.
Přestanete trenéra oslavovat, že vyhrál devětkrát Stanley Cup. Začne velké šťourání v těch předchozích 364 dnech. A proč? Protože něco může odporovat dnešním normám o slušném chování? Když půjdu do extrému, to život Jana Žižky z Trocnova odporoval taky, ale teď už to zkrátka není důležité.
V 15. století se žilo jinak než dnes. Před pár desítkami let se pracovalo s hráči taky jinak než dnes, z pohledu tempa vývoje sportu je třeba už Nagano pravěk. Mike Babcock, Marc Crawford, John Tortorella jsou zástupci starší trenérské školy, která vyrostla v době Mikea Keenana. Byli vychováni tak, že stokrát radši zařvou, než pětkrát něco vysvětlí. To je prostě fakt.
Nechtěl bych se dočkat chvíle, že se za pár měsíců bude posuzovat, zda Bowmann, Keennan a další nedokráčeli ke Stanley Cupu náhodou způsobem, že někoho urazili. Co by přišlo dál? Mazání jejich jmen z podstavce poháru? Museli by vracet prsteny pro šampiony?
Témata:
blog, trenéři, sport, hokej, Pavel Ryšavý, Stanley Cup, NHL, Nagano, Carolina, Sean Avery, Mike Babcock, Crawford, Jan Žižka, Ron Francis, Sport na Heureka.cz
Související články
