Pardubický projekt Galácticos má svoje rizika. Jak s ním uspět?
Na pohled se Pardubice začínají jevit skoro až neporazitelně. Dva výjimeční brankáři, v obraně špičkoví ofenzivní borci a k nim silná hráz. Vepředu extrémní síla. Jenže před zavedením platového stropu v NHL jste tohle mohli říkat i o New York Rangers. Podle jmen to musí být jízda. Nebyla. Na nového kouče Radima Rulíka čeká pekelná šichta.
Jasně, určitě i hodně příjemná. Vždycky je lepší skládat k sobě nadupaný tým z talentovaných borců, než když si drbete hlavu, že si půlka týmu nedokáže nahrát do jízdy, a bojíte se ostudy. Má i logiku, že tam dopředu svítí vazby, třeba Hyka se Sedlákem přicházejí jako dvojice. Pardubicím nahrává, že žádný z nově příchozích hráčů nepatří do kategorie, že se jde ukázat a má ego na úrovni Kunětické hory.
Jenže všechno do sebe musí cvaknout, ideálně hned, a pak se ještě zlepšovat. Tým se přitom začne učit nový herní systém, na ledě se potká v srpnu, kdy kouč zrovna odjede na MS dvacítek. Po něm zůstane jen pár dní a začne extraliga. Pardubice budou teď něco jako Sparta. Respekt ze silné soupisky? Jistě. Ale taky pětkrát zvýšená motivace tu sestavu hvězd zničit a vyšlápnout si na ni. Jakmile prohrají, uvidíte pohledy ve stylu, co se stalo. Jestli prohrají třikrát za sebou? Senzace ligy. Čtyřikrát? Nesmí si dovolit.
Kdyby vztahy v týmu začaly nějak vrzat, silná sestava vůbec nemusí být cítit. Proto je klíčová komunikace. Každý hráč na rovinu musí znát svoji roli, vědět, proč hraje přesilovku, proč ji nehraje. Proč chytá a jaký je plán, proč do branky nejde. Tohle je cesta, jak s projektem Galácticos uspět.
