Ve Slavii drží Jiří Šimáně čtyřicetiprocentní vlastnický podíl, ale jeho vliv na vzedmutí pozitivní nálady kolem Slavie byl v tomto ohledu mnohem zásadnější. Nepochybně to byl jeden z motivů, který ho v říjnu vynesl do funkce předsedy představenstva a klubového prezidenta. Rozhodnutím stáhnout se z klíčových pozic a ponechat řízení Slavie výhradně na čínských majitelích ale ukázalo, že dlouhodobě šlo o neživotaschopný model.
Byl to výrazný skok, když se Šimáně loni postavil do čela Slavie. Úspěšný podnikatel, který klub už dřív podporoval a věděl o jeho problémech, vypadal jako úplný protiklad Aleše Řebíčka, politické figury s rozporuplnou pověstí, který klub z Edenu ovládal předtím.
Dalo se předpokládat, že důvěra fanouškovské veřejnosti v klubového šéfa poletí strmě vzhůru. A to se i stalo.
Řada fanoušků byla také přesvědčená, že Šimáně představuje pojistku proti tomu, aby čínský vlastník nevedl Slavii navzdory značným investicím špatným směrem, pomáhal ji s fotbalovým rozkvětem a nevyužíval tradiční fotbalový klub jen ke svým zájmům.
Jenže Šimáně mohl z hlediska své síly v akcionářské struktuře prosadit pouze zásadní rozhodnutí, se kterými souhlasila také čínská většina. Byla otázka, jak dlouho mu vydrží trpělivost s nevyváženým stavem. Správnou odpověď už známe: pouze půl roku.
Obrozená Slavia je v situaci, kdy se netrpělivě očekávají úspěchy a cesta na úplnou špičku. Zodpovědnost za jejich dosažení padá na čínskou společnost CEFC, kterou nejvýrazněji zastupuje Jaroslav Tvrdík . Šimáně jako štít v případě, že přijdou zklamání, už nebude k dispozici.
