Česko potřebuje sebevědomého kouče. Nikoliv Jaroslava Šilhavého
KOMENTÁŘ RADKA ŠPRYŇARA | Výkonnostně hrubě nezvládnutý zápas s Albánií je vážnou obžalobou práce Jaroslava Šilhavého. Za jeho pětiletého panování to není zdaleka první průšvih. Stačí si vzpomenout na bezduché březnové utkání v Moldavsku (0:0). Že čtyř kvalifikačních utkání odehrálo Česko nadprůměrně pouze zápas s kulhajícím Polskem, dvakrát vysloveně propadlo.
Zkusme se podívat do blízké budoucnosti. V každé zdravě fungující fotbalové federaci by mizerný výkon, ke všemu opakovaný, vyvolal odbornou diskusi. Jenže v tuzemsku je svazová generalita vůči národnímu týmu dlouhodobě shovívavá, prazvláštně loajální, nenáročná, nedůsledná při vysvětlení herních poklesků.
Problém totiž je, že Šilhavý a jeho suita nemusí už pět let nic obhajovat. Na Strahově chybí jakýkoliv oponentní panel. Měla jím být narychlo zřízená sportovní rada, jenže jí chybí mandát. Vlastně se sejde pouze ve chvíli, kdy je o názor požádána předsedou Petrem Fouskem. Takový model je však zcela nefunkční, orgán doslova zbytečný.
Ptát se, a diskutovat s trenérem by tedy měl technicko-sportovní ředitel. Jenže Zdeněk Psotka za rok ze svazových služeb utekl. Do druholigového Brna… Zbývá tedy výkonný výbor, složený z dvanácti funkcionářů, jimž v drtivé většině chybí profesní erudice.
Tudíž se na svazu nikdo Šilhavého nezeptá, proč s Albánií vystřídal nejaktivnějšího hráče a střelce jediné branky Václava Černého, proč v závěru při remízovém skóre 1:1 stáhl Ladislava Krejčího, extrémně nebezpečného hlavičkáře, proč nechal celý duel trápit se ve středu zálohy Alexe Krále, proč nevyužil výjimečného žolíka Ondřeje Lingra. Proč se na druhý ze čtyř kvalifikačních zápasů nedalo dívat. Proč tým stojí od EURO 2020 na jednom místě, proč se nevyvíjí a proč si zavařil ve skupině o postup na evropský šampionát v příštím roce.
Koneckonců, i kdyby Šilhavý nakrásně přispěchal s vyžádanou analýzou a musel ji obhájit, veřejnost se její výsledek nedozví. Autor tohoto textu totiž na podzim po sestupu z elitní skupiny Ligy národů žádal svaz o resumé vyplývající z analýzy. Dostalo se mu odpovědi, že takové věci jsou přísně interní…
Okolo národního týmu se po čase opět šíří zvláštní atmosféra. Mužstvo žije pouze z podstaty. Chybí konkurenční prostředí. Klidně uměle vyvolané. Plno hráčů má místo jisté. Jsou spokojení. V reprezentaci je nikdo moc nekritizuje, sraz si přijíždějí užít, nikoliv na maximum odpracovat. Aspoň takový pocit z mužstva jde.
Samozřejmě i tohle je vina Jaroslava Šilhavého. Na tým se neumí naštvat, hráče veřejně zkritizovat. Dát jim jasně najevo, že takhle už ne. Už nikdy ne. Přitom po výkonu proti Albánii trenér mohl promluvit. Jenže se bál. Na tiskové konferenci vážil každé slovo, až se do odpovědí ošklivě zamotal.
Fanoušci ale takové projevy slabosti nechtějí vidět. U národního mužstva chtějí mít sebevědomého cílevědomého kouče s jasným herním plánem, který dovede věci srozumitelně přiblížit veřejnosti. Z Šilhavého si spíše dělají srandu…
Jen se ukazuje, že před rokem a půl měli pravdu ti, kteří považovali vyhotovení nového kontraktu pro Šilhavého za chybu s argumentem, že se věci nehnou kupředu.
Je klidně možné, i vysoce pravděpodobné, že Šilhavý dovede reprezentaci na mistrovství Evropy. Tím pádem dojde k automatickému prodloužení smlouvy až do závěru turnaje. Strahovskou centrálu zřejmě zalije pocit štěstí, ale práce trenéra nesmí být hodnocena pouze konečným výsledkem, protože jak všichni vědí, na šampionát se kvalifikuje čtyřiadvacet týmů, což je nejvíc v historii. Tudíž by bylo kolosální ostudou na setkání evropského fotbalové smetánky chybět.
Ne, práce kouče se musí hodnotit na základě předvedených výkonů, atraktivity hry, zřetelných principů, ale také třeba z hlediska logických trenérských vstupů do utkání.
Ve všech těchto parametrech Šilhavý v evropské kvalifikaci nehezky tápe. Odpovědnost za tento neutěšený stav nese vedle trenéra i předseda Petr Fousek a spol.
