S českým vrchařem Janem Hirtem komunikuji kvůli cyklistickým textům od roku 2019. Dá se říct od jeho úspěšného roku, kdy skončil druhý v etapě na svém nejoblíbenějším třítýdenním závodu Giro d´Italia. O pár týdnů později pak předvedl další povedený výkon na etapáku Kolem Švýcarska, kde byl celkově pátý. Tehdy bylo povídání s ním radost. Jasně, kdo by nepovídal, když se daří.
Pak ale přišel rok 2020, kdy byl hodně natěšený na své obnovené angažmá v polském týmu CCC, který zatím přešel do nejvyšší divize. Dokonce, po dvou letech v roli domestika, vyprávěl, jak se těší, jak si „zalídruje“. Měl být jedním z jezdců na celkové pořadí.
Jenže přišel covid, rozpad týmu CCC, Hirta potkaly dva nepříjemné pády. A rázem to byl úplně jiný Jan Hirt. Zasmušilý, pesimistický. Z rozhovoru s ním na začátku minulé sezony nebylo příliš dobře ani mně. V tomto duchu to více méně pokračovalo celý minulý rok.
Letos ale nastal poměrně velký, a musím říct, že i příjemný, zvrat. Vítězství v Ománu v něm probudilo znovu víru v to, že může něčeho dosáhnout. A jak sám prohlásil, opět našel lásku k cyklistice. A je to vidět i na jeho projevu v závodech.
Běžná situace loni? Hirt v etapách, které nebyly vyloženě horské, na úplném chvostu pelotonu, při hledání ve výsledkových listinách jste museli sjet hodně dolů, abyste ho objevili. Zato teď: ve všech etapách se drží v přední části balíku a i v hromadných dojezdech má časy shodné s důležitou částí startovního pole.
A i to povídání s ním už vypadá zase o dost lépe.
Související články
