Účel světí prostředky a fotbal trpí. Nechceme titul, ale Brazílii!
„Zisku titulu podřídíme všechno,“ prohlásil kouč brazilského týmu Luiz Felipe Scolari a zahrál na vlasteneckou strunu nejpočetnějšího národa jihoamerického kontinentu. První dvě vystoupení domácího týmu však vynesly otázku: zda úspěch a pohledná hra půjdou k sobě?
Nádherná podívaná plná neskutečných technických fines, zdrcují ofenzíva, radost, fotbalová samba. To bývala synonyma brazilské hry. Ne vždy ovšem přinášely výsledky.
Proto když skvělé výběry, které svou hrou uchvacovaly srdce fanoušků na šampionátech 1982, 1986 a 1990 ztroskotaly, přišel důraz na efektivitu. Mistrovské týmy z let 1994 a 2002 už z tohoto pragmatického důvodu sice nehýřily takovou ladností, ale pořád potěšení a lepost rozdávaly.
Staraly se o to výjimečné osobnosti – Romário, Bebeto, ale i Raí nebo Leonardo v roce 1994, Ronaldo, Ronaldinho a Rivaldo v roce 2002. Bylo se pořád na co koukat, i zdefenzivnělá Brazílie měla srdce fanouška čím potěšit.
Letos? Darmo mluvit. Neymar ano, snaží se, pak ještě něco ukáže Oscar a tím výčet končí. Plesat nad silovou stoperskou dvojici David Luiz, Thiago Silva se hodí spíše do evropských metodických listů, ne do jihoamerického apelu na zábavu jako nezbytnou přidanou hodnotu fotbalového klání.
Trenér Scolari možná brazilský tým i tímto projevem k vytouženému titulu přivede. Účel mu posvětí prostředky. Ale hrozí, že Brazílie ztratí světové kouzlo, které si tak pracně po desetiletí budovala. Že je týmem, který z fotbalu dělá nádherné představení a posílá diváka domů oblaženého nevšedním zážitkem.
Za ně proto volám: Nechceme titul, ale Brazílii!
