Plzeň se po euforii vrátila k hranicím všedních pohárových dnů
Vojna s Turkem musí bejt, stálo na transparentu plzeňských fanoušků před zápasem s Besiktasem Istanbul, jímž před dvěma a půl lety Viktoria v roli fotbalového učedníka začínala svou pohárovou pouť. A proti Fenerbahce v prvním zápase osmifinále Evropské ligy to byla poziční válka. Fenerbahce nepatří zrovna mezi týmy, které by umožnily týmu Pavla Vrby rozehrát všechny party jejich ofenzivní hry, a to ani v části utkání.
Solidně zformovaný turecký tým potvrdil, že ve venkovních pohárových zápasech nehraje žádnou „divočinu“ a zásadně nedostává góly. A to i navzdory břevnu nastřelenému Františkem Rajtoralem, po němž bohužel následovaly dvě nepovedené dorážky.
Takové momenty přitom v podobných zápasech rozhodují. Záruka, že přijde další šance, je mizivá. Turci ukázali, že nejsou žádní lehkomyslní fotbaloví floutkové. Vše měli pod kontrolou a zaslouženě došli k vítězství.
Vzhledem ke zkušenostem Plzně už dávno nelze její účinkování na mezinárodní scéně nazvat reklamním sloganem Za hranice všedních dnů. Už je na vyšším levelu.
Proti Fenerbahce však znovu a až moc důvěrně poznala běžnější fotbalový život. V míře větší než nepříjemné ji brzdily nevynucené chyby, zbytečné ztráty míče, po nichž kouč Vrba pochodující před lavičkou kroutil hlavou.
Nešlo to ani středem, ani očekávanými úniky po křídlech. V soubojích byli často Bakoš a spol. pomalejší, každé otálení se zpracováním míče se projevilo.
Potvrdila se Vrbova opatrnost, se kterou roli favorita, vyvolanou všeobecnou euforií a dosavadními výsledky, přehazoval na Fenerbahce.
Stejně jako ošidnost nutnosti začít pohárové dvojzápasy doma. Nebo ještě přece ne tak stoprocentně plný arsenál zbraní, jak si poradit za takové situace s podobně hrajícím sokem. I proto Viktoria neukázala svou typickou a nejlíbivější tvář...
