Lavička: Nevidím zlo, neslyším zlo... A ani o něm nemluvím
Byl to symbolický obrázek. Trenér Vítězslav Lavička se přímo na trávníku přátelsky baví s fanoušky Sparty, kteří po derby vtrhli na plochu, a pak jim tleská. Odráží se v tom oblíbenost fotbalového gentlemana, který si ji dlouhodobě buduje pozitivním přístupem. Jenže všechno má své meze. Lavička měl jednoznačně udělat dvě věci: pokusit se v rámci (omezených) možností přimět chuligány, aby zařadili zpátečku směr hlediště, a pak veřejně naprosto jasně říct, že podobné excesy k fotbalu nepatří – a hlavně že si je nepřeje. Nic z toho se bohužel nestalo.
Fenomén sepětí sparťanského nynějšího kouče s příznivci je dostatečně znám. Projevuje se slovně i činy, kupříkladu zvykem obcházet před zápasem tribuny a zdravit diváky. Jen málokoho napadlo, že to nemusí být úplně nejvhodnější záležitost a že by se měl věnovat něčemu jinému. Milan Luhový to dokonce označil za „absolutně neprofesionální“. A upozornil, že snahou být zadobře s fanoušky kouč nepřímo dostává pod tlak majitele klubu. Zvlášť když dojde ke krizi, kterou musí řešit.
Nemusíme být tak přísní, nicméně je zřejmé, že taková, jakkoli zasloužená popularita v kombinaci s obdivuhodně slušným a zásadovým chováním může zkreslovat reálné hodnocení. Najmě tehdy, když je potřeba rozebrat nejen to pozitivní, ale i negativní, co fotbal v letenském balení v druhé Lavičkově etapě přináší.
Ve stejném duchu se (ne)vyjadřuje k fanouškovským výtržnostem. Vždy ocení skvělou atmosféru a poděkuje za povzbuzování. Už při minulém derby na Slavii přitom měl dost důvodů k tomu, aby proti nim kriticky vymezil. Nezaznělo však ani jedno odsuzující slovo.
V sobotu to bylo ještě horší. Vedle světlic či dýmovnic nebo skandování „Jude Slavie!“ musel být kvůli sparťanskému kotli zápas několikrát přerušen, sprška zapalovačů a odpadků zahrnula domácího kapitána a bývalého sparťana Karola Kisela, jenž přitom patří mezi nejoblíbenější Lavičkovy hráče. Vrcholem pak byl vpád na trávník, to nejhloupější, co se mohlo přihodit. Ve vypjaté atmosféře, kdy se výbuch zlosti očekával spíš od slávistů, to byla nebezpečná rozbuška, logicky musela přijít „protiakce“. Ještě štěstí, že nakonec ke srážce fotbalových bojůvek nedošlo.
To je málo. Zatraceně málo. Na co se ještě čeká? Až dojde na něco horšího? Pak ale bude pozdě. Jestliže se Lavička stal nejoblíbenějším mužem sparťanských fans, musí se jí zhostit se vším všudy a umět říkat i nepříjemné věci. Má totiž zároveň velkou odpovědnost a moc, koho jiného by měli poslechnout? Jestli si to neuvědomoval jeden z jeho předchůdců František Straka, to asi tolik nepřekvapilo. U Lavičky to nepříjemně zaráží...
