Berbr? Je to predátor, který si s oblibou vybírá slabší protivníky
Doma má sbírku „suvenýrů“ z dob komunismu. Fotbalový boss Roman Berbr však nasbíral i ledacos jiného: tehdejší zvyky a projevy – a ani není třeba připomínat, že se zapletl s STB. Jeho poslední rozhovor dobře ukazuje, jakými prostředky buduje svou moc, ale hlavně, jak se rozrostla.
To, že Berbr si jde tvrdě za svým a nebere na nic a nikoho ohledy, je dobře známo. To platí i o jeho taktice: v lepším případě zesměšňuje, v horším vyhrožuje a zastrašuje. Ať už jde o člena Výkonného výboru FAČR Vlastimíra Hrubčíka, který si dovolil navrhnout odvolání šéfky komise rozhodčích a dosavadní Berbrovy partnerky Dagmar Damkové, nebo místopředsedu fotbalové asociace Dušana Svobodu, s nímž vede boj. Jednou nadhodí, že to oponent může „dotáhnout leda k sebevraždě“, jindy, že z nějaké své kabely vytáhne „zajímavé věci“, a pak bude hůř. Na tyhle nechvalně známé metody má bezesporu talent, popřípadě dobře předstírá, že kohokoli může mít v hrsti. Na méně odolné povahy to zabírá. Slabší kusy si tenhle predátor vůbec vybírá k útokům se zvláštní oblibou...
Posun je v tom, že ve své aroganci postoupil na nejvyšší level, stejně jako se z džungle nižších soutěží, svého království, vydal až na vrchol strahovské hierarchie. Je si natolik jistý svou pozicí, že na obranu Damkové, své strategické dámy na fotbalové šachovnici, neváhá otevřeně popsat dopad jejího vlivu daného působením na UEFA, včetně zásahu do jednání o kontumaci zápasu Slovan–Sparta v Evropské lize. Což by za normálních okolností byl skandál.
Proč to Berbr dělá? Je to čirá manipulace a způsob, jak usadit pochybovače: Nesahejte na „růži mezi trny“, nebo se popícháte. Jinými slovy: vydírá ve stylu Když budete doma zlobit, pocítíte to za hranicemi. Tak držte hubu a krok, žádné odmlouvání, zpochybňování stávajících (ne)pořádků. Buďte vděční za to, co máte. Bude prostě po mém (našem). Náčelník či Taťka, jak Berbrovi přezdívají jeho věrní, ostatně vůbec nepřipouští jakékoli debaty o tom, že by bylo cokoli v nepořádku s domácími rozhodčími a jejich zapojení do hry mocných. Jak by také ano, když je architektem léta budovaného systému.
Je jisté, že Damková už jen vlivem vyplývajícím ze svého postavení v Evropě zajistila pro český fotbal více či méně diskutabilní výdobytky. Berbr toho ale ve skutečnosti zneužívá pro své zájmy. Nejen cesty Damkové po Evropě, ale ona sama je „zlatým vejcem“, jež bude oslňovat, dokud jejich svazek vydrží. Berbrovo čerstvé vystoupení lze tedy číst i jako snahu ho utužit navzdory vnějším faktorům. Tedy pokud už nemá nějaký dlouhodobý plán B…
Smutné je, že při tom všem těží z nedostatečné připravenosti či fatálního deficitu schopností hrstky svých oponentů, respektive morálního rozviklání, poddajnosti, konformity či obyčejného strachu ostatních. Nestojí proti němu reálná síla, jež by mu svázala ruce, o vypoklonkování z fotbalu nemluvě. Na rozdíl od jiných má díky nesporné pracovitosti a houževnatosti všude prošlapané cesty, rád se krom jiného ukáže v přítomnosti ministra školství, mládeže a tělovýchovy (a bývalého rozhodčího) Marcela Chládka, pro fotbal strategicky důležitého.
Jen se potvrzuje, že Berbr vládne bez jakékoli kontroly. Jeho formální nadřízený a šéf fotbalové asociace Miroslav Pelta na ni nestačí – nebo ani stačit nechce. Jeho slova o nulové toleranci a podobně byla od začátku planá. Vlk taky sliboval, tak proč by to nedělal Velký čáp…
Pelta se vznáší někde mezi politiky, byznysmeny, evropskými fotbalovými funkcionáři, ale – kromě Jablonce – nedbá na všední fotbalový život, který je základem všeho. Na všechny strany něco slíbí, problémy vyřeší penězi, a nějak to plyne. Kdyby byl opravdový vládce fotbalu, nemohl by Berbr vůbec takhle vystupovat ani jednat. Pelta svým přihlížením, nebo nepřiznanou výhodnou spoluprací ve skutečnosti oslabuje sám sebe.
Podobá se to celé ději Jistě, pane ministře či Jistě, pane premiére. Skutečná moc není v rukou nejvyššího šéfa, ale tajemníka, dokonale ovládajícího byrokratickou mašinerii.
Je to tak i na Strahově? Jistě, pane předsedo!
