Možná už ten tah měl udělat dříve, byť samozřejmě vždy záleží na nabídce a poptávce. Bralo se to totiž tak, že pokud někdo svého času mohl jít ve stopách největší české brankářské hvězdy poslední doby Petra Čecha, byl to on. Hlavně díky jeho schopnostem, které stejně jako Čech potvrdil v pražské Spartě, ale v menší míře i kvůli okolnostem, kdy se trefil do období tuzemské menší gólmanské konkurence.
Čech šel správnou cestou: ze Sparty udělal ve dvaceti letech mezikrok, zkusil si nejprve francouzskou ligu v Rennes. Po dvou sezonách ve dvaadvaceti už přišlo prestižní angažmá v Chelsea. Vaclík se z Letné do Basileje stěhoval v pětadvaceti a rovněž uspěl. A také to šlo jako po drátkách. Společně se stoperem Markem Suchým se zabydlel v pohodlném útočišti, čímž nemá být řečeno, že by oba zpohodlněli.
Aniž bych však podceňoval švýcarskou ligu, její kvalita může zkreslovat, což se také (někdy) chtě nechtě projeví. Kompenzuje to snadnější přístup do Ligy mistrů a bitvy v ní, díky nimž dostanete své jméno do notýsku bossů největších klubů. Nicméně utkání národní ligy tvoří základ a pro ambicióznější hráče, kteří se vydali do ciziny, by zastávky typu Basileje neměly být konečnou.
Vaclík podle všeho mezi takové hráče nepatří. „Preferoval jít k nám, protože chce, aby rostl,“ pojmenoval to ředitel FC Sevilla Joaquín Caparrós. Řečeno slovy nadporučíka Mazurka z Černých baronů: Tak je to správné, tak to má být. Perla Andalusie je výbornou fotbalovou adresou, klub se výrazně prosazuje i na evropské scéně. Vaclík vyzkouší novou, vyšší úroveň, což hlavně zprvu nemusí jít bez obtíží. Riskuje rovněž své postavení v reprezentaci, kde se na něho tlačí Tomáš Koubek a hlavně Jiří Pavlenka, pro mě v současnosti dokonce jednička.
Kdyby to však Vaclík nezkusil, nejspíš by si to jednou vyčítal. A poněkud sobečtěji vzato, my se díky němu konečně zase dočkáme českého fotbalisty v La Lize a zápasy Realu a Atlétika Madrid nebo Barcelony, ona epicentra nábojů fotbalové zábavy, dostanou ještě jeden navíc. Ten „náš“. Tak hodně štěstí!
