Vysoká hra Zdeňka Haníka: Protiřečím si? Ne, smiřuji protiklady
Možná, že některé čtenáře překvapím nebo jim zamotám hlavu. Témata jako třeba „Chvála lenosti“, „Pracovití válku nevyhrávají“ nebo „Růžička, trenér nebo mág“ představím i jiným úhlem pohledu. Ti, kteří stojí o jednoznačné soudy, nebudou asi nadšeni, ale pro ně, zaplaťpánbůh, nepíšu.
Když jsme před půl rokem začínali s tímto seriálem, pan šéfredaktor deníku Sport Lukáš Tomek mě vyzval, abych se nebál popisovat jevy vlastním, poněkud odlišným úhlem pohledu. Nezastřený pohled na nějaký jev však musí vždy balancovat mezi protiklady.
Uvedu příklad: většina z nás normálních kluků schytala ve svých dětských a jinošských letech tu a tam nějaký ten záhlavec. Od rodičů nebo od učitele (já od obou). Vůbec si nemyslím, že by to nějak narušilo mé duševní zdraví. Přesně naopak, potvrzuji pocit „je mu dobře jako po vejprasku“.
V současnosti se potýkáme s přebujelými právy dětí oproti jejich zakrnělým povinnostem. „Zlý pohled“ učitele na dítě se nezřídka řeší až pohovorem u ředitele. Otázka zní: je dobře, že jsou ve školství zcela zakázány tělesné tresty? Nebo by bylo lepší, když už „dětský tyran“ překročil všechny meze nepatřičnosti, aby jednu slízl a byla mu umožněna katarze?
Především kvůli dítěti samotnému, které když to neschytá zavčasu od táty či učitele, může to schytat od života a někdy bohužel bez možnosti opravy. Takže jsem představil protiklady par excellence a odpověď? Je právě někde na tomto kontinuu, pro někoho blíže názoru A, pro jiného blíže k názoru B.
Chorá úvaha nastane teprve tehdy, když někdo začne dogmaticky a bez výhrad zastávat jeden krajní názor, například tím, že zakáže tělesné tresty a hotovo.
Á propos žák základní školy v Nymburce Luděk Šafránek, který jich ode mě coby mladého kantora schytal dost, a přestože jsem ho měl rád, dal jsem mu pětku z češtiny, dnes píše vlastní knihu. Opakovaně se ke mně hlásí na facebooku a dokonce si i myslím, že mě má rád. Dnes by mě za obdobný výchovný postup jako kantora vyhodili ze školy.
Svého času jsem napsal článek „Chvála lenosti“. Představte si, že bych tuto problematiku otevřel „budovatelským“ článkem o tom, že nám schází pracovitost a postoj Čechů k práci je na nízké úrovni.
Jenomže já si to opravdu myslím. Tvrdím, že většina trenérů i hráčů v týmových hrách v Česku má na sebe samé příliš nízké nároky. Přesto bych ve zmíněném článku, kde nabízím trochu provokující pohled na „lenost“, dnes nezměnil ani řádku. Jak to? Může si někdo říct či položit otázku: „A neprotiřečí si trochu?“
Myslím, že ne. Pamatuji si, že když jsem začínal jako trenér v Ennsu (malé městečko v Horním Rakousku), pracoval jsem v poloprofesionálních podmínkách a při tréninku jsme se dostávali do stavu tranzu, kdy jsme zapomněli na čas a přetáhli trénink třeba o hodinu. Byli jsme posedlí prací, strašně nám voněla. Hráči byli nepřetrénovatelní, protože se při tréninku nacházeli ve „svatém stavu“, kdy má člověk křídla (Marian Jelínek píše o stavu „flow“).
Myslím si, že jinak to nemůže být. Kdo chce být mistrem, musí být posedlý tréninkem i přemýšlením o něm a o hře. Vidíte, je to stejný příklad, jako s tou fackou: oba dva názory (tedy jak „chvála lenosti“, tak „posedlost trénováním“) jsou moje, oba dokládám příklady, oba hájím a přitom stojí jakoby proti sobě. V tom je ten fígl, naučit se v myšlení smiřovat protiklady.
Diletant to má jednodušší, má svou dogmatickou pravdu a netrápí se. Jednoznačně všechno ví, na každý problém nasadí své zkamenělé řešení. A když to nefunguje, zlobí se na okolí, které se nechce přizpůsobit jeho přitroublé jednostranné teorii.
Po článku „Růžička trenér nebo mág“ jsem byl málem označován za nepřítele trenérského vzdělávání. Přitom je to zcela naopak: sám jsem nositelem dvou akademických titulů, napsal jsem čtyři volejbalové učebnice, působil jsem jako vysokoškolský učitel. Čili ano, trenéři by měli být vzdělanější. To ale neznamená, že budeme ignorovat reálné, možná laické, ale větrem ošlehané a praxí prověřené vědění, životní moudrost či obyčejný trenérský cit.
Samozřejmě, že pakliže chci jít k podstatě některých jevů, už musím abstrahovat. K abstrakci potřebuji mít jistou inteligenci nebo musím mít načteno. Jenomže jestli se někdo například při studiu strategie inspiruje u političky Angely Merkelové, či sociologa Fukuyamy nebo u fotbalového trenéra sira Fergusona, to už opravdu může být různé.
A tak prosím, přemýšlejme v protikladech. Nezjednodušujme si to, trapme se s tím, že pochybujeme, ať nezbaštíme první pěkně „ozdobený“ blábol. Tak berte prosím i mnou prezentované názory, konfrontujte je kriticky s těmi vlastními i dalšími, kterých si vážíte.
A jak na to konkrétně? Zaprvé, člověk by měl být do té míry „životně vzdělán“, že ví o existenci více možných úhlů pohledu na věc. Zadruhé, by měl být otevřený jednomu i druhému pohledu, kriticky jej posoudit a s tím souvisí zatřetí: musí mít odvahu jednat v rozhodujících situacích podle hlasu svého srdce a ne jen podle zavedených šablon, poněvadž teprve až ta klíčová situace prověří osobnostní kvality.
