Jako mnoho jiných kluků jsem byl v mládí fanatikem do všech míčových her a mám tendenci nekriticky uctívat týmové hry na úkor ostatních sportů. Z předsedy ČOV, veslaře Jiřího Kejvala, si dokonce dělám legraci, co že to dělá za sport, kde není míč, ale dnes budu dobrovolně pokornější.
Na začátek bych předznamenal, že tento článek posílám z New Yorku, kde se účastníme s kolegy Bardou (házená) a Ježdíkem (basket) summitu „Leaders“. Přednášejí zde největší trenérská a manažerská esa světového sportu i experti, kteří jsou nuceni pracovat pod obrovským psychickým tlakem: neurochirurgové, automobiloví závodníci, resp. Jejich technické týmy, piloti, atd. Jako červená nit se celým sympoziem táhl důraz na detail.
Uvědomil jsem si, jak nedůslední jsme u nás v Čechách v tomto ohledu i v tak zdánlivě banální věci, jako je pohyb.
A teď k věci. Od útlého věku jsem jezdil s otcem na volejbal a každého otcova spoluhráče jsem nutil, aby si se mnou zapinkal. Nemaje bratra, jsem svou mladší sestru často přikoval mezi dveře obýváku, testoval ji v roli nechtěného brankáře a nutil, aby čelila mým nájezdům s hokejkou a tenisákem. Když mi naši zakázali jít ven kvůli špatnému prospěchu a mí soukmenovci zahájili fotbálek beze mě, já, sledujíce je z okna, jsem to pokládal za definitivní konec světa.
Coby dospělý jsem začal organizovat míčový sedmiboj a poměřovat se v obecné míčové a herní šikovnosti s Panenkou, Richterem, Vízkem, Haškem či Železným. Jsem tak trochu „herně-míčový zvrhlík“. Navíc jsem zastáncem svobodného herního vývoje dětí a hájím v duchu Komenského princip: Všechno hrou a spontánně.
Podle mého děti, které jsou neustále někým vedeny, přicházejí o šanci vytvořit si vlastní svět, vzorce chování a vztahy. Svobodná hra učí mladé lidi řešit vzniklé situace a rozvíjí fantazii. To je moje profesní náboženství, které vyznávám. Ale přece jenom, vystihuje pouze polovinu pravdy. A dostávám se k „bratru“ Tyršovi.
Otevřeně přiznávám, že prostná cvičení a všechna ta upažení, vzpažení, postoje, výdrže, včetně gymnastických cvičení, jsem vždy pokládal za neuvěřitelný „opruz“. Připouštím, že je to pohled člověka, který měl pohybově shůry dáno. Podceňoval jsem fakt, že mnoho dětí toto privilegium nemá, a musí se znalosti vlastního těla učit.
Uvědomovat si detailně vlastní pohyby je nesmírně důležitý základ jakéhokoliv pohybového učení. Plně si uvědomuji, že pohybová gramotnost je základem techniky jakékoliv herní činnosti. Co je platné, když začínajícímu tenistovi nebo volejbalistovi vysvětlíte, že pro úspěšné a tvrdé podání je nutné zatáhnout loket dozadu, když je k takovému pokynu hluchý, protože si nedokáže pohyb představit?
Dnes dětem pohybová kultura zoufale schází. V tom byla sokolská výchova výborným pohybovým fundamentem. Možná nechtěný, leč účinný vliv modelu „bratra“ Tyrše, který prostřednictvím rozvoje pohybové gramotnosti, jež je základem všech složitějších pohybů, působil i na kvalitu herního myšlení v jakékoliv hře. Kdyby Jaromír Jágr neměl dokonale zvládnutý pohyb, nemohl by zplodit geniální akce, nad nimiž žasne celý svět.
Profesor Pavel Kolář potvrzuje, že se lidé jako Jágr nebo Železný dokázali až fanaticky věnovat detailům pohybu. Fyzioterapeutka Michaela Pachmanová, která pracuje s ženským volejbalovým nároďákem, vysvětluje: „Každý narozený živý tvor má předem geneticky zakódovaný způsob, jakým se bude pohybovat, i vývoj, jakým k pohybu dozraje. Koně se postaví na všechny čtyři během čtyřiadvaceti hodin a začínají běhat. Člověku tento vývoj až do samostatné chůze například trvá v ideálním případě dvanáct měsíců. Tomu předchází řada vývojových stupňů, které jsou přesně dané.“
Nejde o to, dovolávat se, co bylo dřív. Je tu nová realita, a pokud jsme zodpovědní a moudří, musíme všichni, kteří na to máme vliv, přijmout zodpovědnost a činit. Zpomalme u dětí úprk za výsledky v raném mládí. Pavel Kolář nám na mezinárodním sympoziu MOSTY III, který sledovalo 200 špičkových trenérů z 30 sportovních odvětví, dal jasnou inspiraci.
Jeho poselství zní: Správným založením pohybových vzorců v mládí máme jako trenéři vliv nejen na zdraví dětí, což připouštíme již dlouho, ale především na správnou techniku herních činností, potažmo na hru samotnou.
Související články
