Vysoká hra Zdeňka Haníka: Krása spasí svět aneb Ženský jsou fajn
Víte, kdo je ta blonďatá kráska, jež na vás hledí z mnoha obrovských billboardů kolem hlavních ulic jako tvář projektu Alfons Mucha Collection? Miss Earth 2012 a také smečařka někdejší české juniorské reprezentace Tereza Fajksová, kterou v této anketě označili za nejhezčí ženu planety, je inspirací k dnešnímu tématu.
Dívka, která nezapomněla na své kořeny a každý rok neváhá vyválet se v antuce se svými bývalými spoluhráčkami na volejbalovém turnaji Vranovské léto, navzdory pověsti blondýn dokončuje v současné době vysokou školu. Je představitelkou oné skupiny žen, které měly na to, aby se živily vrcholovým sportem, ale zvolily jinou cestu.
Tímto se dostávám k tématu ženy ve vrcholovém sportu. Budu psát (z opatrnosti) o volejbalistkách, ale myslím na všechny ženy. Nemám nic proti ženskému volejbalu, přestože se mi mužský líbí víc, a nemám nic proti ženám. No to už vůbec ne…
Naopak si myslím, že volejbal je výborný sport pro ženy.
Moje rozpaky nad ženským vrcholovým sportováním jsou spíše etického rázu. Krásné nohaté ženské volejbalistky musí třikrát týdně do posilovny a z praxe vím, že jim to činí větší problémy než mužům. Trochu mi vadí „gladiátorský“ aspekt ženského sportování, přestože plně respektuji snahu žen podávat maximální výkony a životně se realizovat prostřednictvím sportu, být v něčem lepší než ostatní.
Ale málo platné, nejúspěšnější volejbalistky jsou právě ty, které hrají mužsky. Mužský vrcholový sport znamená podřízení života profesnímu cíli. Začínat sezonu v horkém létě, kdy normální člověk tráví dovolenou, trénovat i na Vánoce a na Silvestra, nemít takřka žádný volný víkend, trénovat dvakrát denně, absolvovat nesmírně jednostranný život, cestovat, nedostat se v létě na dovolenou a v zimě na lyže. Být nucen stále jen vyhrávat nebo cestovat v noci po prohrách a druhý den se znovu pozitivně motivovat – tak vypadá život profesionálního sportovce.
Je toto dobré pro ženy, které mají v budoucnu rodit a vychovávat děti, s úsměvem a láskou udržovat „domácí krb“, aby podřídily život jednostrannému vrcholovému sportu? Je dobré, aby ženy, které od „Pána“ nemají vyvinuté svaly jako muži, aby je za každou cenu vyvíjely? Je dobré, aby svou něžnost a mírnost, které jsou paradoxně jejich zbraněmi, měnily za ješitnost, která patří mužskému pohlaví? Přeci my – chlapi a kluci – se snažíme okouzlit právě ženy hrdinstvím, dobýváním či budováním. Je dobré, aby tyto vlastnosti toužily mít ženy?
„Moment, paní feministko, nenadechujte se, já to ještě shrnu.“ Volejbal, sport pro dívky ve školách: rozhodně ANO. Volejbalové soutěže dívek a žen: rozhodně ANO. Rovnoprávnost žen a mužů v soutěžních nárocích: také ANO. A koneckonců, pokud ženy samy chtějí prožít život mezinárodní vrcholové sportovkyně a jsou ochotny přijmout nemilosrdná pravidla tohoto modelu, pak: budiž – ANO. Ale v tom případě doporučuji zabrat v tréninku víc, „nepapat tolik“ a podřídit se jedinému: úspěch a vítězství.
Vychází z těchto řádků, že nepřeji ženskému sportu? Nikoliv, ale já obdivuji na ženách „slabost“, křehkost a přiznávám, že si mě takové vlastnosti dokážou podmanit. Když žena poctivě pláče, je krásná. Je na ní vůbec hezčí pohled, v estetickém směru muže předčí: prostě krasobruslařka či tanečnice je spanilá.
Ovšem vzrušení, které vzbuzuje „gladiátorská aréna“, strategické a válečnické umění, fajnové taktické finesy, i obdiv k síle a rychlosti u mě vyvolává jedině mužský vrcholový sport.
Nemějte mi to za zlé, milé ženy, ženští trenéři a funkcionáři ženských klubů. Nota bene, když mezinárodní úspěch nám ve volejbalu mohou zajistit především ženy, a to jak v šestkovém, tak i beachvolejbalu?
Ve svých článcích se snažím, aby každý měl zřetelnou pointu. Přiznávám, že v tomto případě se to ve mně hádá. Pro tentokrát se spokojte se závěrem, že se ztotožňuji s výrokem Dostojevského „krása spasí svět“, že Tereza Fajksová, Helena Havelková, Markéta Sluková, Kristýna Kolocová a mnoho dalších dokazují, že volejbal má nejkrásnější holky.
A vůbec, holky jsou fajn…
