Velmi snadno se ve sportovním prostředí šermuje se slovem „profesionál“ či „profesionální“. Od doby naivních představ, kdy se profesionalismus vnímal pouze jako přísun peněz do sportu, který měl do roku 1989 přívlastek amatérský, už jsme se leccos naučili. Přesto prvky amatérismu ve vrcholovém sportu přetrvávají…
Než se dostaneme k pojmu „profesionální“, dovolte mi začít vzpomínkou na jednu nedávnou situaci. Chodíme s trenérskými kolegy Slávou Lenerem , Martinem Haškem a Jardou Hřebíkem hrát tenisovou čtyřhru na Spartu do Stromovky. Onehdy jsem si všiml, že si vedle našeho kurtu usedla starší udržovaná dáma a jala se nás sledovat.
Když jsme odcházeli z kurtu, oslovila nás: „Tedy pánové, obdivuji vás, jak se tady ve vašem věku dvě hodiny honíte s takovou vehemencí.“
„To víte, madam, dokud je to v koulích, tak to funguje,“ odvětil jsem.
Znalkyně života nezaváhala a kontrovala: „To každopádně, a platí to v každém směru.“
Pobaveni jsme slušně pozdravili a odešli na polívku, o kterou každou partii hrajeme.
Začal jsem touto historkou, abych na naší čtveřici ukázal typické představitele amatérského sportu. Našemu hraní nechybí prvky ani toho vrcholového: vášeň, náruživost, emoce, fyzické nasazení.
Stejně jako třeba v hokejovém play off se jedná o naprosto vážně míněnou bitvu o výsledek, který pro celý zbytek dne dokáže zlepšit i zhoršit náladu. To vše jsou příznaky „dobrého“ amatérského sportu, v němž nejsou zvenčí stanovovány cíle a limity. Přičemž znám i amatéry, kteří chodí hrát každý den, čili objem činnosti se v takovém případě blíží objemu profesionála.
Ovšem hra amatérů spočívá především v radosti z pohybu, romantice, kamarádství, soudržnosti, uvolnění stresů z všedního dne a především v radosti ze hry. Amatér může dokonce vlastní sportovní činnosti věnovat tolik energie jako profesionál, ale rozdíl je v umístění sportu v hodnotovém žebříčku člověka a především v respektování nároků, které jsou kladeny zvenčí.
Ke škodě českého sportu se stále zamlžuje pravá podstata profesionalismu, totiž sebeobětování, odlidštěnost, jednostrannost, orientace na limitní výkon, nepřetržité vyhrávání a s tím související sportovní byznys. Vůbec netvrdím, že život profesionála je ideální životní model. Ale profesionalismus určuje jasná pravidla hry a týkají se všech aktérů: hráčů, trenérů i funkcionářů.
Profesionální sport je ovlivněn byznysem, vědou, penězi i slávou. Nekompromisně se sledují vytýčené sportovní a obchodní cíle. Při nedosažení toho sportovního není možné se omluvit.
Přicházejí výměny trenéra, hráčů, mediální přestřelky. Nic příjemného: je to pragmatická chirurgie s cílem vyoperovat vše nemocné!
Životní sloh profesionála je tedy spíše limitem než romantickou pointou. Většinou ale všichni upíráme zraky jen k těm nejšťastnějším, kteří sklidí slávu i peníze. Při ohánění se slovem „profesionál“ dochází někdy při hodnocení k citovým výkyvům, nadsázkám, furiantství, přijímání romantických zaklínadel, která se hospodsky tabuizují. Tvrdím, že všechny pravdy mají být jednoduché, a tak je i ta moje dnešní velmi prostá a zdánlivě banální: PROFESIONALISMUS ZNAMENÁ DOBROVOLNOU PODŘÍZENOST CÍLI.
Naproti tomu herní nevázanost, radost z pohybu a naplňování hesla „nestárneme, dokud si hrajeme“, jak jsem ji na začátku popisoval u naší varietní tenisové skupinky, je žádoucí ve smyslu zdravého životního stylu a duševního zdraví – ale nemá s profesionálním sportem nic společného.
Profesionální sport je odlidštěný, jednostranný život podřízený diktátu úspěchu s nadějí velké budoucnosti, je závazný. Amatérský je nezávazný a vytváří pohodu, radost, relax, ale je třeba i zpeněžením svého talentu v rámci norem, které platí pouze od Beskyd po Krušné hory, nikoliv za našimi hranicemi.
Viděl jsem v krátké době „live“ mistrovství světa v hokeji, několik zápasů basketbalistů Nymburka v evropských soutěžích, megafinále florbalové ligy, zápas ragby Česko–Nový Zéland, fotbalovou Spartu proti CSKA Moskva, Final Four 2. divize světové Grand Prix volejbalistek. Tedy české sportovní produkty, které se posuzují měřítky mezinárodního vrcholového sportu.
Nacházíme se 25 let po zásadní změně společenských poměrů, principů i hodnot. Světový sport se závratně vyvinul a abychom tempu vývoje stačili, musíme se stát profesionály, k čemuž z pohledu výše zmiňovaných akcí evidentně něco chybí.
Zdá se, jako by rezidua amatérismu zůstala v buňkách nás všech. Řešení nemá nikdo v malíku, a ono to není ani tak jednoduché. Chtěl jsem se jen pokusit problém vnímání amatérismu a profesionalismu pojmenovat, případně tento protiklad trochu vyhrotit a doufám, že jsem to tím odlehčeným úvodem nepřehnal...
Související články
