Dnes to trochu risknu a zahraji si s poněkud odvážnou alegorií. Odhalování zlodějny či jiného nezákonného jednání doprovází díky mediální masáži náš každodenní život. Rád bych využil tu emoci, kterou by mohl vyvolat nadpis článku. Pevně věřím, že mě správně pochopíte.
Podařilo se mi ze života téměř vyloučit televizi. Na filmy chodím výhradně do kina. Připadá mi to vznešenější: člověk si musí udělat čas, slušně se obléct, dojet někam autem nebo metrem, zaplatit, posadit se a odepnout se od ostatního světa, soustředit se na příběh a nikam v jeho průběhu neodcházet. To umocňuje prožitek, a pro něj si do kina, i do divadla či na koncert chodím.
Jdu si pro emoci, která na mě působí jako nejúčinnější startér inspirace. Ostatně emoce stojí na začátku téměř každého lidského konání. Mezi filmy z poslední doby jasně vede dílo Paola Sorrentina „Mládí“. Zazněla v něm věta „zloděj nepotřebuje vzdělání, učí se krádežemi“ a to mě inspirovalo.
Pěkně to začíná, že? Když někdo krade, porušuje zákon. Takové jednání je sice odsouzeníhodné, ale emocionálně asociuje situaci, která je podobná sportu. Člověk se v obou situacích ocitá v jakémsi dramatickém konfliktu, kdy má s jistotou provádět činnost pod časovým a psychickým tlakem.
Musí přitom „číst situaci“, správně vyhodnocovat, bleskově se rozhodovat a v osudové chvíli navíc prokázat příslušný druh šikovnosti.
Do hry zároveň vstupují neočekávané, rušivé vlivy. Psal jsem již dříve o svém komplikovaném dospívání. Teď už jsem sice spořádaný občan, ale z adolescentních let, kdy jsem ochutnával zakázané ovoce, znám na vlastní kůži zážitek krádeže nanuku v socialistické samoobsluze.
Nešlo o nanuk, šlo o pocit hry, a to sakramentsky nebezpečný. Emocionální zážitek zloděje nanuku v obchodě se zásadně nelišil od toho, který jsem zažíval při zápasech jako volejbalový a tehdy ještě i basketbalový dorostenec v Rychnově nad Kněžnou. Nemusím, doufám, dodávat, že jsem coby náruživec bral obě „herní“ situace smrtelně vážně.
Co má být sděleno? Že mistrovství nejde získat jinak než přes zážitek, který je silně doprovázen emocí. Zloděj i mladý hráč se učí číst a analyzovat situaci v doprovodu emoce, rozhodovat pod vlivem strachu či vzrušení. A na činnost svalů při vlastní akci rovněž působí emoce (vzpomeňme na 18 dvojchyb Petry Kvitové v jednom zápasu na Australian Open 2013). Zloděj se učí krádežemi, hráč se učí hraním.
A teď si zkuste představit, že jste se ocitli ve snu, v němž jste se stali učiteli v „zlodějské škole“. Připravujete zlodějské učně na riskantní situace, v nichž je minimální tolerance k chybám, jelikož chyby mohou znamenat kriminál. Prvořadě se musíte zbavit naivní představy, že svým žákům v rozhodující chvíli v akci nějak pomůžete. Připravujete je na tu jedinečnou chvíli, kterou lze jen stěží modelovat, a v níž stojí aktér sám za sebe. Jste schopni vývoj situace předvídat pouze pravděpodobnostně a z těchto předpokladů pečlivě budujete repertoár triků svého svěřence.
Na prvním místě musí vždy stát schopnost jednat samostatně. V titulku stojí, že zloděj nepotřebuje vzdělání. Je to záměrná nadsázka, poněvadž zloděj samozřejmě potřebuje jistou řemeslnou výbavu, ale přesto se učí především zážitkem z krádeže. Jako zlodějský kantor musíte s žákem rozebírat jeho zážitky a pocity.
Je jedno, že on je žák a vy učitel. Má vlastní zkušenosti s krádeží a zná své pocity z těchto situací. Vy jako kantor se o ně musíte zajímat. Váš žák se totiž pod vašima rukama stává expertem na situace, které vy znáte pouze už jenom zprostředkovaně. Zlodějský žák se tedy stává rovnocenným partnerem v komunikaci a jeho zážitek a pocit se stávají základním středobodem jeho výuky i výchovy. A to platí i přesto, že vy jako učitel využíváte nějaký promyšlený učební postup, aby váš svěřenec správně ovládal zlodějské řemeslo.
Už se pro jistotu probuďte ze snu, aby mě někdo neobvinil, že obhajuji gaunery a nabádám ke zlodějně. Snažím se pouze využít dramaticky silné zápletky pro vytvoření představy. Místo zloděj si všude dosaďte hráč a místo výrazu krádež slovo hra nebo herní situace - a vysvitne vám smysl mého dnešního sdělení: trenér se musí snažit pocitům svého svěřence rozumět. Když ho k tomu má rád, pak mladému hráči nebude vadit jakákoliv přísnost a jakkoliv vysoké nároky, a o to jde.
Naši otcové, kteří nás učili hokej, basket či volejbal, si toho byli vědomi, jelikož respektovali život. Věděli daleko méně o trenérské technologii, ta se dnes giganticky rozvinula. Ale nějak cítili tep života a mám pocit, že lépe znali naše potřeby a nechali nás hlavně hrát. Starý Slávek Matěj, dej mu Pánbůh klidný spánek, prostou lidskou opravdovostí a vášní zblbnul po desetiletí všechny kluky v Olomouci pro volejbal.
Miloval volejbal, měl rád své hráče, znal je, ale hlavně je výborně zorganizoval a učil je hrou. Slávek Matěj voní k růžím zespodu a klukovský volejbal v Olomouci téměř neexistuje. Ať se nám ta cenná člověčina pro samé moderní trendy nevytratí.
À propos, pokud je vám více než čtyřicet, je třeba vidět film Mládí...
Související články
