Kdo se dostal předminulý týden do pražské O2 Areny, byl svědkem mimořádné sportovní parády. Nejsem nikterak obdivovatelem vrcholového ženského sportu, ale ctitelem mimořádnosti a jedinečnosti. Tu jsem nemohl přehlédnout při finálovém zápasu Fed Cupu ve fenoménu jménem Maria Šarapovová.
Mužský pohled na ženu zpravidla začíná vnímáním ženské krásy a na Mariu Šarapovovou je obecně nahlíženo jako na hezkou ženu. Mě však zaujalo něco jiného.
Dostávám pravidelně při takových velkých sportovních akcích, které pořádá Česká sportovní, od Mirka Černoška (sláva mu) místo těsně vedle kurtu, jelikož mě velice zajímá psychologický detail sportovního boje. Vzrušuje mě pohled na lidskou bytost pod psychickým tlakem.
V průběhu zápasu jsem přijal sms zprávu od Jardy Hřebíka ve znění: „Nečum na tu Šarapku a fandi!“. Nevím, odkud mě sledoval, ale měl pravdu. Strhl mě její koncentrovaný výkon v kombinaci se zvláštním druhem ženské křehkosti, kterou neutajila, navzdory vnějšímu dojmu zarputilosti a suverenity.
Neprožívám ženský vrcholový sport, poněvadž gladiátorskou arénu si spojuji s muži, a vrcholový sport není nic jiného než moderní forma gladiátorství. Odpusťte mi, ale ženy mi například ve fotbalu připadají stejně nepatřičně, jako muži při krasobruslení. Tentokrát jsem však „ženy v akci“ vnímal jinak.
Sice se zápas Šarapovová- Kvitová nemůže vyrovnat dojmu, který jsem měl například při fi nále Davis Cupu ze zápasu Berdych-Ferrer, přesto to byl obdivuhodný tenis i v ženském pojetí.
Moje oči byly celou dobu zavrtány do levé pěsti Marie Šarapovové. Vnímal jsem ji jako psychologickou kotvu, které se hráčka celý zápas držela. Sevřené pěsti jsou ve sportu symbolem oslavného aktu po úspěšné akci. Je to spontánní neverbální vyjádření určitého vítězného pocitu.
U Šarapovové to ale funguje dle mého trochu jinak. Svírala pěst i těsně před každým podáním Kvitové, ale někdy dokonce, i když přijímala míček od podavačů před vlastním podáním. Jako kdyby se držela nějakého psychologického zábradlí, aby neupadla.
Koncentrace v tenisovém zápasu někdy skutečně upadá i u světových hráčů. A Šarapovová se „zábradlí“ držela zarputile celý zápas, ať byla dole (v první části zápasu), nebo nahoře (hlavně ve třetím setu). Především, když se člověk octne pod tlakem nebo se mu úplně nedaří, rád sklouzne k lamentování, ke kroucení hlavou či k agresivním aktům nevole. Šarapovová nikoliv.
Vzdorovala v první části zápasu skvěle hrající Kvitové i rozvášněné O2 Areně. Spoléhala se na svou psychologickou kotvu, věřila vlastnímu umu i síle své osobnosti.
To mi učarovalo. Nemohl jsem se celý zápas zbavit dojmu, že hraje dospělá žena proti juniorce, při vší úctě k Petře Kvitové a všemu, co dokázala. Kdo hraje tenis, byť jen amatérsky jako já, ví, jak náročnou disciplínou je udržení koncentrace třeba po dobu dvou hodin.
Myslím, že vítězství Šarapovové v tomto sportovně nádherném duelu, jaký není k vidění každý den, bylo oslavou koncentrace, oslavou „propadnutí hře“, které není úplně vlastní „ženskému principu“. Dokud jsem byl aktivní hráč nebo trenér, tak jsem nade vše ctil „mužský princip“, který pokládám za pohonnou látku pro jakýkoliv druh boje či konfrontace a který podle mého není ženám úplně vlastní. Souvisí s jistým druhem mužského idealismu.
Hrát pro vlajku, pro národ, pro ideál, pro partu, pro čest, „zapomenout se ve hře“, to jsou spíše znaky mužského archetypu. Ovšem jak stárnu, stále více mi voní i „ženská biologická strategie“, která dokáže hladit i nekompromisně trestat, opouštět i být věrná až za hrob. Zdá se mi v jistém směru přehlednější a spolehlivější. Ženy, jak známo, ve sportu daleko více podléhají emocím a během zápasu nezřídka prožívají obrovské emocionální výkyvy.
Maria si to ve zmíněném zápasu symbolicky rozdala s „celým světem“. Byla to pro mě jedna z chvil, kdy jsem rád situačně změnil svůj dlouhodobý postoj, a důkaz, že nic není na světě jednoznačné.
Zastávám názor, že největší silou ženy je její slabost. Nevím, zda vítězství Marie Šarapovové nad Petrou Kvitovou tento názor potvrzuje, či vyvrací, nicméně byla to pro mě oslava ženské síly. Žena je psychologicky vzato naše druhé já, které se k nám chová, jak se chováme my k němu. Možná jsem tento názor získal až věkem. A nic nemění na mém přesvědčení, že vrcholový sport je spíše prostorem pro muže než pro ženy.
Přesto zápas Kvitová-Šarapovová byl okamžikem, kdy jsem vedle pocitu, že „holky jsou fajn“, který zastávám nepřetržitě, měl i dojem, že ženský vrcholový sport může zaujmout i paličatého zastánce mužského sportu, jako jsem já. A proto mi dovolte i doufat, že mi něžné pohlaví v optice dnešního článku odpustí můj dlouhodobý názor na ženský vrcholový sport.
Související články
