Pociťuji jako mírnou troufalost otírat se o trenéra světového významu Josého Mourinha. Budiž tedy hned v úvodu řečeno, že se toho odvažuji jen proto, že bych rád na případu, který je obecně znám, ilustroval jev, o němž mám na základě osobní zkušenosti právo mluvit. Je to loajalita k hlavnímu trenérovi družstva.
José Mourinho má za sebou opět jeden těžký okamžik, kdy mu nad hlavou visela Abramovičova „gilotina“. Neustál to a v Chelsea skončil.
Jsou tři důvody, proč jsem zmínil v úvodníku, že psát o Mourinhovi, je troufalost.
Zaprvé: celý jeho příběh stojí o několik pater nad uvažováním českého sportovního prostředí.
Zadruhé: ani v kuloárech se nemůžete dozvědět důvěrné informace, jelikož se český člověk do kuloárů Chelsea těžko dostane (na rozdíl třeba od pražské Sparty nebo Plzně).
Zatřetí: kdokoliv píše u nás o Mourinhovi, činí tak bez obav, že trenér Mourinho kousavě zareaguje, jelikož článek v jakémkoliv českém deníku se nachází pod jeho rozlišovací schopností. Nedostatek pokory totiž někdy způsobí, že si někteří čeští komentátoři dovolí stavět se do „partnerské“ pozice vůči hráčům i trenérům, a podle toho volí i rétoriku.
Vracím se tedy ke známému případu, který mi znovu ožil právě s Mourinhovým postupem do osmifinále Ligy mistrů před dvěma týdny. Je to onen incident s lékařkou týmu Evou Carneirovou, která vběhla na hřiště ošetřit na zemi ležícího hráče Edena Hazarda . Mourinho jí za to ošklivě vyčinil a následně ji odvolal od družstva. Okomentoval to údajně slovy: „Když jste týmový lékař nebo sekretářka, musíte rozumět fotbalu. Můj lékařský tým mě nechal s osmi zdravými hráči na hřišti při protiútoku po standardce. Byli zbrklí a naivní.“
Pan kolega Pavel Hartman v zajímavém článku ve Sport Magazínu z 2. října 2015 položil hypotetickou otázku: „Mourinho nikdy veřejně nevyhazuje nikoho ze své party. Ani hráče, ani nejbližší spolupracovníky. Slouží naopak jako jejich bodyguard. Tentokrát však otočil volantem o 180 stupňů. Proč?“
Podle mého úsudku však Mourinho neotočil volantem, ani nezměnil své zásady. Domnívám se, že trenér posoudil chování lékařky jako porušení loajality. Nevěřím, že by Mourinho toleroval neloajalitu kdykoliv v minulosti. Tím se dostáváme k jádru problému.
Podívejme se tedy na činnost lékaře v realizačním týmu. Stejně jako třeba týmový psycholog, fyzioterapeut či kondiční trenér v první řadě musí pomáhat naplnit misi hlavního trenéra. Jistě, je tu lékařská Hippokratova přísaha, která každého lékaře na světě zavazuje ctít jisté etické principy, jenomže trenér je při zápase v regulérní válce.
Znám případ známého kouče, který se dostal do takové nemilosti fanoušků, že jeho dům a zdraví členů rodiny musela hlídat ochranka. Čili, vrcholový sport není jen nezávaznou kratochvílí. Je to válka vedená humánními zbraněmi. A zaplaťpánbůh, že takový nástroj existuje, protože v člověku je skrytá obrovská agresivita a je lepší, když se vybíjí ve sportu než při teroristických útocích.
A teď si představte, že jste v napoleonské době nebo při obléhání Stalingradu, kde byly obětovány tisíce lidských životů v zájmu toho, aby se vzápětí nemusely obětovat desetitisíce. Někdo té válce na jedné i druhé straně velí. A ten, kdo velí, má pravomoc, ale i zodpovědnost. Jak by to asi vypadalo, kdyby v takové válce někdo z vojevůdcova štábu chtěl apelovat na to, že jde o životy lidí.
To ví přeci ten vojevůdce taky. Ale válka už sama o sobě není humánní, hraje se o víc. Třeba o to, zda se budeme v zármutku klanět tisícům hrobů padlých, nebo zda bude poroben celý národ. A zpět k Mourinhovi. Myslí si někdo, že tento trenér, který brání svou osobností celý svůj tým, jak bylo výše uvedeno, nemyslí na zdraví vlastních hráčů?
Nebo že by nedomýšlel, jaké následky může mít ošetření odložené o několik chvil? To vše určitě ve své hlavě má, ale je ve válce... Myslí v tu chvíli zároveň komplexně za celý tým a za celou mašinerii jménem Chelsea. Prostě jako trenér primárně uvažuje za celek, až na druhém místě za jeho části. A bezpochyby tak činí s plným vědomím, že pracuje především s lidmi.
Ptal jsem se kdysi jednoho asistenta trenéra, o jehož loajalitě k hlavnímu trenérovi jsem pochyboval: „Jsi k němu loajální?“ Odpověděl mi otázkou: „Co myslíš slovem loajální?“ Odvětil jsem tehdy: „Že jsi jeho?“ Nedíval se mi do očí a přiznal: „To nejsem...“ Myslím, že hlavně o to mohlo jít v případě lékařky v Mourinhově partě...
Související články
