Dnešní článek bohužel zakončím smutně, ale pouze v osobní rovině. V té obecné by měl vyznít pozitivně a motivačně. Je o pravdách našich otců a vůbec tak trochu o starých časech, i o tom, jak se časy mění, jak zpívá jeho „bobstvo“, mistr Bob Dylan: The Times They Are A-Changin‘.
Již téměř dvacet let pořádám společně s dalšími trenérskými kolegy dvakrát ročně volejbalové kempy pro mládež. Hlásí se na ně mladí hráči a hráčky z různých oddílů z Česka i Slovenska. Na začátku a na konci každého kempu vyzývám volejbalové elévy: „Až přijedete domů, poděkujte svým rodičům, kteří vás ke sportu přivedli, a trenérům, kteří se o vás každodenně starají.“
Důvod je nasnadě. Na našich kempech k mladým hráčům promlouvají špičkoví čeští trenéři, zpravidla reprezentační, ale i volejbalové celebrity - v minulosti například Markéta Sluková, Kristýna Kolocová, Přemysl Kubala, David Konečný. Děti pak přijedou domů a okouzleny novými dojmy mívají tendenci vyjadřovat se negativně k názorům a práci lidí, kteří je vychovávají. Tomu se snažím všemožně předcházet.
Miluji tuto „kempovní“ práci, protože je průzračně čistá a je účinnou očistnou lázní oproti sportovní politice, kterou vykonávám jako předseda svazu. Navíc si testuji, zda jako trenér ještě dokážu zapálit plamen náruživosti v mladých hráčích a hráčkách. Kladu tedy velký etický důraz na to, aby účast na kempu, který rodiče dětem platí, přinesla užitek a dobrý pocit všem. Jak dětem, tak rodičům, případně trenérům v mateřských oddílech.
A dostávám se ke svému otci. Souvislost vám vysvitne na konci článku. Můj táta, sám fotbalový brankář a volejbalový hráč, mě přivedl překvapivě nejprve k hokeji a pak k volejbalu. Fotbal mi z neznámých důvodů zakazoval a jednou, když jsem šel tajně na fotbalový trénink, přišel si pro mě a stáhl mě domů za doprovodu potoku mých slz. Vděčím mu za hodně.
Často se mi vrací vzpomínka, jak na sídlišti u kasáren v Rychnově vyhecoval partu mých kamarádů a učil nás hokej. Sám byl výborný bruslař, na správné bruslení kladl velký důraz. Samozřejmě, že v Rychnově nebyl zimák, led jsme museli dělat sami. Mantinely nám zařídil otec z kasáren z nějakých beden od granátů či co.
Jiná konkurenční parta dělala led v Rychnově u kina, a tak největší událostí zimní sezony bylo hokejové utkání: kluci od kasáren proti klukům od kina. Hrálo se zpravidla na našem hřišti, jelikož jsme měli tátovou zásluhou lepší „maňťáky“.
Brankáři měli podomácku vyrobenou výstroj, a proto se nesmělo nadhazovat, góly platily jenom po ledě. Pamětníci v menších městech to znají jistě z vlastní zkušenosti. Přestože jsme byli sportovní nepřátelé na život a na smrt, naším největším soupeřem byla obleva. Led roztával a nálada u rychnovských kluků klesala na nulu. Zato když mrzlo, to byl svátek. Stříkalo se celou noc, někdy i zamrzaly hadice na vodu, ale ráno už jsme nemohli ani dospat.
A pak mě otec samozřejmě naučil volejbal. V době, o níž mluvím (cca 1966-1972), byli českoslovenští volejbalisté mistry světa, ale metodika volejbalu téměř neexistovala, teprve se rodila.
Čili trenéři od nejvyšších pater až po takové, jakým byl i můj táta, jeli hlavně na cit a instinkt. To jsou mimochodem vedle trenérského charismatu klíčové kvality i pro současné trenéry. Jinak se ve volejbalu změnilo téměř vše. Do sportu vstoupila věda, a dnešní trenér už musí být vzdělán, aby do sebe dokázal vstřebat komplexitu herních souvislostí a uměl je uplatnit.
Kdo ví, zda by se generace mého otce byla schopna realizovat v dnešní době. Spíše ne, ale na tu tehdejší dokázali nesmírně důležitou věc. Probudit v nás vášeň a lásku ke hře. To znamená vedle herního a dovednostního potenciálu posilovat emoční herní mozek, který, jak se v současnosti potvrzuje, je ze všeho nejdůležitější.
Už si ani nevzpomínám, že bych si kromě životních mouder něco zásadního z otcova volejbalového tréninku pamatoval, ale dokázal nás pro hru zblbnout. Byli jsme prakticky neunavitelní a dokázali jsme hrát třeba celý den, jelikož nám vášeň umožnila ignorovat čas. Táta byl strašně hodný člověk. Občas mě sice vyhodil z tréninku, jelikož jsem byl dosti komplikovaný týpek, a máma mě pak doma utěšovala v domnění, že jsem v právu, což se samozřejmě mýlila, jelikož svého mamánka milovala nade vše.
Můj otec 2. ledna nečekaně zemřel. I když jsem „ctil otce svého“ a snažil se mu v životě nedělat ostudu, poděkovat už jsem mu nestačil. Jedná se sice o můj soukromý příběh, ale chtěl bych i ostatní trenéry, kteří nikdy nezažili celorepublikový či dokonce mezinárodní věhlas, a třeba se o nich ani jednou nikde nepsalo, zahrnout do zvolání směrem vzhůru: „Díky, táto!“
A vy ostatní, kteří k tomu máte dobrý důvod, nezapomeňte zavčasu poděkovat svým otcům...
Související články
