Na světovém tenisovém nebi začíná svítit nová česká hvězda jménem Karolína Plíšková. Rád bych jí věnoval tento článek, jelikož styl její hry je dobrým důvodem se zamyslet nad oblastí, kolem níž se ve sportu stále jenom opatrně našlapuje po špičkách, totiž psychologie sportovní hry.
Míval jsem ve sportovních odborných kruzích problém vysvětlit, co myslím pojmem „průchodná psychika“. Karolína Plíšková je pro mě ztělesněním tohoto výrazu a jsem potěšen, že ho konečně mohu objasnit na živoucím případu.
Ale nejprve malá vsuvka. Trenéři by měli být experty na analýzu pohybu hráčů, jelikož právě pohyb je vyjadřovacím prostředkem hráče. Prostě, hráči mluví pohybem. Pavel Kolář nám, trenérům, stále opakuje: „Když u hráče dobře založíte pohybový vzor, pak nebudete mít problém naučit je i správnou specifickou techniku ve vašem sportu. Navíc uděláte i důležitou práci pro budoucí zdraví sportovce a ti nebudou končit u mě na stole.“
Já vnímám pohyb navíc jako obraz psychiky. I odborná literatura potvrzuje, že psychika se v činnosti jednak projevuje, ale i utváří. A v činnosti znamená v pohybu. Pozoroval jsem hru Karolíny Plíškové a trklo mě: „To je ono.“
Velmi rád si totiž testuji psychologický odhad podle pohybového projevu hráče v jakékoliv hře. Baví mě vyjádřit předběžný soud a potom testovat, zda jsem se mýlil, či nikoliv. Mohl jsem v případě Plíškové zavolat Mirkovi Černoškovi, aby mi o ní něco řekl, protože patří do jeho tenisové stáje. Nebo jsem si mohl přečíst rozhovory, které by mi mohly něco napovědět o psychice hráčky. Ale mě zajímá mluva těla, resp. mluva herního pohybu.
Tak tedy. Hráč nastupuje do důležitého utkání, které má silný emoční náboj. Je na souboj připraven po technicko-taktické i kondiční stránce. Proti němu stojí ovšem soupeř, který je rovněž dobře připraven. Jak se v utkání přelévá bodový stav, přelévá se i psychická převaha z jednoho na druhého podle aktuálního výsledku. Samozřejmě že klíčovou roli hraje výkonnost.
Jestliže má jeden hráč jasnou výkonnostní převahu, má automaticky i převahu psychologickou. Mně jde o situaci, kdy ani jeden z hráčů evidentní výkonnostní převahu nemá, jako například v zápasu Plíšková-Halepová.
Bojuje se tedy o psychologickou převahu, čili o to, která hráčka je situačně v pohodě a která pod tlakem. Z tohoto hlediska je na prvním místě aktuální bodový stav, ale ještě NĚCO. Kdyby neexistovalo toto „něco“, znamenalo by to, že jakmile jedna hráčka vede 1:0 na sety, musí vyhrát. A tak to není, obzvláště v ženském sportu. To „něco“ nazývám psychickou průchodností. Mám na mysli stav, kdy hráčovou psychikou prochází bezproblémově děj utkání, nic mu nestojí v cestě a hráč hraje podle svých nejlepších možností.
Co by mu mohlo stát v cestě? Mindráky, nejistoty, špatné zkušenosti, nespecifické strachy, obavy z následků chyb, obavy o případnou prohru a poškození osobní prestiže. Ale i třeba špatné svědomí z nedůsledné přípravy, nedostatek vůle vyrovnat se s těžkostmi v zápase či vyhořelost. Psychických důvodů by se dalo jmenovat více, ale o to nejde. Jde o to, že potřebnému výkonu stojí „něco“ v cestě.
Děj utkání v takovém případě hráčovou psychikou přirozeně neprochází. Vnitřní prostředí hráče průchodnost komplikuje a způsobuje, že pohyb se stává strnulejším, čtení hry není tak jasnozřivé, herní rozhodování je ochromeno. To vše jsou pro mě znaky neprůchodné psychiky, protože jakási klapka ve vnitřním prostředí hráče brání tomu, aby přirozeně hrál.
Karolína Plíšková má dle mého soudu principiálně průchodnou psychiku a myslím, že to je jedna z jejích zbraní. Její pohyb působí přirozeně, plynule, elasticky, dokonce ledabyle či ležérně.
Samozřejmě že je to žena, a ty podléhají emocím v průběhu zápasu více než muži. Tudíž jistě mohou nastat stavy, které by vyvrátily moje tvrzení. Ale myslím to obecně. Možná její herní a osobnostní projev na někoho působí až lehkomyslně, ale ona to není lehkomyslnost. Je to, řekněme, jakási nezávaznost, ovšem ta může být ve vypjatých okamžicích utkání předností.
Naproti tomu zodpovědní hráči mají v takových okamžicích tendenci „křečovatět“. Moje zkušenost je z týmového sportu, a proto je srovnání trochu komplikované. V týmu nemůže být takových typů většina: jsou potřeba i lídři, nosiči vody, specialisté, zakončovatelé atd. Ale pro typy hráčů jako Plíšková jsem měl ve svém sportu vždycky slabost.
Pro volejbalové čtenáře uvedu jména z minulosti Marek Novotný či ze současnosti Michaela Mlejnková. Těmto hráčům se ráda vyčítá jakási netečnost či laxnost, ale to je povrchní soud. Herní náruživost se neprojevuje pouze demonstrativními gesty, ale naopak může být velmi silně prožívána dovnitř. Tak vidím Karolínu Plíškovou.
Nevím o ní nic víc, než že jsem ji viděl dvakrát hrát. Předpokládám u ní i herní náruživost, ale je to pouze moje spekulace. Ovšem na průchodnou psychiku bych si skoro vsadil.
Související články
