Vysoká hra Zdeňka Haníka: Inu, vítězné typy hledá každý
Pravdu mají vítězové. Tento slogan se rád bere do úst, ale jak je to v týmových sportech? Je náhradník družstva, které vyhrálo Ligu mistrů, rovněž vítězem? A je hvězda týmu nebo nejlepší střelec či smečař ve volejbalu skutečným architektem vítězství? Vyhrávat chce každý. Proto se hledají vítězné typy hráčů. Co o nich víme?
Držet se v prostředí vrcholového sportu znamená neustále se rozhodovat. Nejtěžší jsou personální rozhodnutí. Lidi nejsou věci, jejich cena je relativní. A vybírat hráče do družstva, to je dnes speciální obor. Jak to tak v životě chodí, občas se k vám při výběru štěstí přikloní a osud vám správně vede ruku. A jindy vás svaté přesvědčení vede do pekel.
I když zaměření tohoto magazínu podporuje pocit, jak mocné jsou moderní technologie, tvrdím, že ani zdaleka se vše ve sportu spočítat nedá. Naštěstí. Ke hře totiž patří emoce a naprogramovat náruživost nebo prožívání slasti ze spolupráce bude asi těžké. A já pevně věřím, že se to nikomu nepodaří, protože hra by bez své nevypočitatelnosti ztratila kouzlo.
Svého času jsem byl trenérem v Innsbrucku a doplňoval jsem družstvo pro play off. Studoval jsem statistiky a podklady, prohlížel videa ze zápasů a nakonec se rozhodl pro hráče z australského nároďáku na post úderného smečaře (tzv. „účko, neboli diagonální hráč). Jak vystoupil na letišti ve Vídni, kam jsem ho jel přivítat, a já viděl jeho houpavou chůzi a intelektuální brejličky, věděl jsem, že jsem „trefil kozla“.
Jeho individuální statistiky mě při výběru vedly špatným směrem, a ani video mi neodhalilo jeho skutečné psychické ustrojení. Ukázalo, že to byl fajn chlap, umný a pracovitý hráč, ale žádný bombarďák, jakého jsem hledal, spíše básník nebo motýl. Ani to play off tehdy nedopadlo dobře.
Ale „svět se nuluje“ a hned rok nato jsme s českým národ’ákem uhráli čtvrté místo na mistrovství Evropy a postup na mistrovství světa. S odstupem si uvědomuji, že klíčové pro moji práci kouče bylo, že jsem trefil správné typy hráčů pro náročnou mezinárodní konfrontaci. Přitom jsem zařadil do dvanáctičlenného kádru sedm nováčků. Tak to prostě chodí: jednou zatemněno, podruhé odcloněno.
Doba, o níž píšu, je rok 2000, resp. 2001. Od té doby se na poli mapování hráčských životopisů mnohé událo. Čím dál více do výběru hráčů promlouvají statistiky a moderní technologie vůbec, jak jsme se dověděli v některých článcích tohoto čísla.
Výběr hráčů, to je klíčové téma v manažerské složce činnosti trenéra. Když se nepodaří namíchat týmovou chemii, trenér se může postavit na hlavu a nehne s tím.
Vezměme si případ Mourinha. Nedotknutelná ikona se během jedné sezony dostane do tak svízelné situace, že žádné z jeho předchozích kouzel nefunguje. Znamená to, že se o tolik zhoršila jeho práce? Ne, prostě se dostal do běžné trenérské situace, kdy nemá moc v chodu družstva něco podstatně změnit. Mužstvo je živý organismus, jehož proměnlivost a variabilnost je tak obrovská, že není v silách jednoho člověka všechny proměnné uhlídat. A tak se stane, že trenér je v určitých situacích bezmocný.
Proto je nanejvýš důležité, aby trenér snížil pravděpodobnost neúspěchu na minimum. Jednak přípravou, ale především výběrem hráčů. A jsme u hlavního tématu dnešního článku. Vítězné typy. Celé číslo posledního Sport magazínu mapuje možnosti statisticky napomáhat trenérským rozhodnutím a výběru hráčů. Z vlastní praxe znám přínos i prokletí statistiky. Je to jako třeba s ohněm: může vám zachránit život, ale i zabít. Všechno je o míře. Najít míru v životě je jedna z nejtěžších disciplín.
Už asi trenérem nebudu, ale není to tak dlouho, co jsem v té žhavé aréně stál, a proto bych si dovolil několik shrnutí. Vždycky jsem se na prvním místě snažil dostat do svého družstva tzv. vítězné typy. Někdo takové hráče nazývá lídry. Nevím, zda je to přesné synonymum, ale budiž. Jací hráči to tedy jsou?
Zaprvé ti, pro něž MY stojí na stejné úrovni jako JÁ, přesněji řečeno jejich potřeba sebenaplnění se realizuje prostřednictvím týmové činnosti.
Zadruhé jsou to typy lidí, kteří mají sílu změnit své prostředí. Měnit tradice a vzdorovat zaběhlým zvykům, to bývá sakra výzva. Takoví lidé jsou totiž schopni sebe-motivace a motivace druhých.
Zatřetí jsou to zpravidla osobnosti s pevnými postoji, ale zároveň také velmi tvrdí oponenti, kritikové trenérské práce a někdy i soupeři trenéra, pokud si trenér neuvědomí, že potřebují dýchat.
Začtvrté jsou v jejich hráčském životopise podstatné úspěchy družstev, v nichž v té době hráli, a třeba i to, že mají vůdcovské schopnosti, nejen jejich individuální statistiky.
Takové jsem vždy hledal a bohužel nacházel jen někdy. Když jsem je ovšem našel, a pro společnou práci získal, byli to oni, kdo tvořili výsledek. Já jako trenér jsem je pouze partnersky doprovázel. S takovými hráči to totiž jinak ani nejde. Ano, pro týmový výkon potřebujete koncové hráče, tvůrce hry, nebo psy obranáře i nosiče vody. Ti všichni tvoří tým, který je víc než součtem individualit.
Ovšem dějiny tvoří osobnosti. Vítězné typy hráčů takovými osobnostmi vždy jsou. Práce s nimi často bolí, ale vězte, že bez nich nic nevyhrajete. Trenér, který si myslí, že to zvládne sám, pouze snahou a trenérskými kejklemi, se mýlí. Vyhrávají vždy hráči! A pokud byla dnes řeč o vítězných typech, pak šťastný ten trenér, který pochopí, že je jejich průvodcem a partnerem, třeba přísným, ale taky ochráncem, když je třeba. Ale nikoliv vládcem.
