Každý stárnoucí špičkový hráč zná důvěrně pocit, kdy hlava přesně ví, jak to má ve hře být, ale zestárlé tělo už nestíhá. Pamatuje si, že tělo bylo kdysi plné sil, ale bylo hloupé, neumělo reagovat správně na nečekané změny ve hře, protože bylo zásobováno zmatenými povely nezkušené hlavy. V obou případech to zpravidla vyvolává stresové situace a negativní emoce.
Navazuji na článek z minulého týdne, kdy se řešil symbolický spor duše s tělem a ilustroval se na tom, že pohyb a hru nelze odtrhnout od toho, co je řídí, tedy od psychiky. Tradiční pojetí v trenérských hlavách možná vytvořilo mylnou představu, že taktika a technika, případně kondice, jsou svrchovaným královstvím pro trenéra - a psychika je nějaká tajemná říše, kde vládne jiný panovník.
Nedělitelnost těla a psýché
Souhlasím s Luďkem Bukačem, že škatulkování faktorů a složek výkonu kouče i hráče odvádí od poznávání skutečnosti. Tvrdí, že vše, co je považováno za mentální, je v tréninku a utkání více či méně synonymem taktického.
Naopak, vše taktické v sobě skrývá mentální či psychické. Neříkám, že bych podepsal všechno, co Bukač hlásá, ale základní směr úvahy zní mému myšlení lahodně: nedělat rozdíl mezi taktikou, technikou a psychikou, poněvadž to vše, dle mého, jedno jest. Žádný mág neumí oddělit tělesné od psychického, a to i přesto, že se to spolu neustále hádá.
Ale citace z písně, kterou jsem minulý článek uzavíral („nedávej mi duše viny, bylas se mnou v každé chvíli“), potvrzuje nepřímo jiným pohledem i nedávno zesnulý vynikající profesor v oboru fyzioterapie František Véle.
Ten tvrdil, že fyzioterapeut je úspěšný tehdy, je-li zároveň dobrým psychoterapeutem a používá pohybové terapie jako zbraně při psychoterapii. S tím naprosto souhlasím a zkuste si to přeložit do trenéřiny: trenér je úspěšný jen tehdy, je-li zároveň dobrým psychologem a používá trénink i hru jako psychologické instrumenty v působení na hráče. Co tomu říkáte? Není to pravda? Podle mě ano.
Trenér by měl být expertem na tělo i na duši a měl by rozumět, kde jsou ve sporu a kde spolu souhlasí. Kondice, technika, taktika i vlastní hra jsou vždy jen vyjádřením poměru tělesného a psychického. Ostatně, jak bylo minule naznačeno, lidová moudrost řeší problém duality duše a těla od nepaměti: „Tělo hříšné, bývalo jsi v světě pyšném. Co jsi chtělo, to jsi mělo, na duši jsi zapomnělo.“
Trvám na svém, psychologem je trenér
A co týmová chemie? Nesouvisí snad s tématy ze sociální psychologie? Ani problematiku souhry na hřišti, ani komunikaci v týmu nemůže trenér správně číst, pokud nehledá nějaké znalosti z tohoto oboru. A znovu jsme u toho, že žádný externí psycholog, ale trenér je tím, kdo by měl rozumět nejen citem, ale odborně, co to je psychologie malé skupiny.
Já vím, řeknete si možná, že typičtí experti na herní fígle či chemii kabiny se zdravým selským rozumem, jako kupříkladu Růžička , Vízek či Horváth a jiní, to nějak správně cítí, aniž by byli vystudovaní. Souhlasím, ale pouze částečně. Zároveň tvrdím, že je třeba o tom, jak fungují psychické a sociální procesy ve hře, i více vědět.
V minulém čísle tohoto magazínu zazněly zajímavé názory Kena Waye, psychologa fotbalového mužstva, které vyhrálo Premier League. Oblast psychologického působení na hráče a družstvo si pomalu ve světě nachází experty. To je dobře.
Osobně spolupracuji řadu let s psychologem, kterého mám za skutečného experta na činnost pod psychickou zátěží. Řešil ve svém oboru skutečně těžké případy, kde šlo o život. Zároveň ovšem sděluji, že mu minimálně 10 let trvalo, než pronikl skutečně pod kůži vrcholového volejbalu.
Tvrdím tedy i nadále, že psychologem, psychoterapeutem, mentálním koučem musí být trenér. Vzdělaný trenér, který si logicky sám najde cestu k jiným kvalitním mozkům, které ho inspirují nejen v oblasti psychiky.
Jinak doporučuji vnímat herní výkon jako polaritu psychického a duševního - a více neškatulkovat. Taktika, technika či kondice jsou pouze slova a kategorie, které nám pomáhají se odborně domluvit a porozumět si, ale hru tato slova nezajímají. Hru zajímá výkon.
Trvám na tom, že trenér musí rozumět tomu, kde se duše s tělem nemohou domluvit, kde jsou v požadované shodě, a vědět si s tím vším rady. Přeloženo do sportovní mluvy, měl by rozumět tomu, jak tělesná a psychická stránka spolu souvisí, jak se podílí na výkonu, případně, co jejich souladu brání. Nepotřebuje oddělovat stránku technicko-taktickou, kondiční a psychickou. Jsou to Svatoplukovy pruty, jestli si rozumíme.
