Kdysi jsem se dopustil jako pomocný komentátor České televize výroku: „Mužstvo x musí přestat produkovat rybníkářský volejbal, jinak prohraje 3:0.“ Ta věta způsobila negativní reakci a vedení sportovní redakce ČT muselo dokonce čelit několika stížnostem na mou osobu. Přívlastek „rybníkářský“ mi symbolizuje to, co podle mého vystihuje nejen slávu, ale i prokletí českého volejbalu, a má zároveň souvislost i se slávou a prokletím celého prostředí kolektivních her.
Dovolte mi ještě jednou odlehčený letní tón. Bude to sice volejbalové téma, ale snad vysvitnou jisté souvislosti, které mám na mysli. Nikde jinde na světě se nehraje tolik venkovních, antukových volejbalových letních turnajů jako v Čechách. Nikde jinde na světě se nehraje národní šampionát příležitostně složených týmů pod širým nebem. Nikde jinde na světě se nehraje státní mistrovství ve volejbalu dvojic a už vůbec ne smíšených (a nemyslím tím beachvolejbal). Málokde na světě se hrají, noční „ruma cupy“, soutěže manželských, rodinných, smíšených a losovaných mixů.
To vše se hraje jenom v Česku. Navíc volejbal hrají nebo hráli přední státníci, renomovaní umělci, olympijští vítězové a mistři světa z jiných sportovních odvětví. Volejbal vždy byl tak trochu českým sportem, hrají ho mnozí a znají ho téměř všichni. Celý český volejbalový národ se každoročně začne úderem léta přesouvat víkend co víkend z místa na místo podle léty vytvořeného azimutu. Žádné změny politických poměrů nevyvedou volejbalový národ z míry, protože má prázdninový režim hluboce zažitý.
Turnajová osa prázdnin je Hodslavice, Perštejn, Vranov, Dřevěnice I, Dřevěnice II, atd. „Na dovolenou do Chorvatska? Třetí neděli v červenci? To nepřipadá v úvahu, hraje se Vranov,“ odpovídal jsem své ženě, jako ostatně všichni moji ženatí volejbaloví kumpáni, když nám bylo o čtvrtstoletí méně.
Někdo na turnaje jezdil s rodinou, jiný sám nebo s milenkou, a mnozí čekali, co turnajová pohoda přinese. Všichni pak hrají, dávají si do volátka, zpívají v hloučcích s kytarou, někteří se milují na prohřátých loukách nebo ve stanech, které k turnajovému letnímu klimatu neodmyslitelně patří. Většina z volejbalistů ví, co to je hrát na vranovské pláži před zraky tisícovky rekreantů nebo v Dřevěnici o půl druhé ráno za svitu reflektorů, když z tamní hospody táhnou davy těch, kteří už mají dost, a vaše družstvo se teprve blíží k mečbolu finalového utkání.
České volejbalové léto nabízí romanci, kterou zná málokterá země na světě. To je líc. Rubem je:
„Když hraje ligu, měl by se naučit servis. Servis je základ.“
„To ten blok nevidí, proč neulejvá?“
„Co to tam mají za náměstí, v tom poli.“
„Proboha, když tam má takovej dekl, proč to nezahraje vo ty tulipány.“
„Já bych je hnal: dlouhej bič a malej dvorek.“
Toto jsou typické volejbalové hospodsky-odborné hlášky. Nějak tak se glosuje hra zvenčí. Jistě, na turnaj do Dřevěnice tyto pepřené výroky patří a jsou dokonce jeho kořením. Ovšem tady je to mé ALE! Nemohu se zbavit dojmu, že se nám tento způsob mluvy a hlavně myšlení dostal nepozorovaně do krve, a co je horší, také do trenérské práce.
Uvažování a vyjadřování idylické letní turnajové hospody bohužel plíživě utvářely i české volejbalové plebejství. Nechci se někoho dotknout, ale mám za to, že podobný proces nastal i v jiných kolektivních hrách. Jasně, lépe se kecá do fotbalu a do volejbalu než do skoků na lyžích nebo šermu, kteréžto sporty zkusil málokdo. Ale bavme se dále o volejbalu s tím, že si tam podle potřeby můžete dosadit jinou kolektivní hru.
Tak tedy, toto lidové hravé podhoubí bylo vždy nespornou výhodou, dávalo nám vždy velký náskok před světem. A přirozená hravost a vyčůranost či „herní kochmes“ nám před čtyřiceti lety stačil, abychom ve sportovních hrách znamenali světovou špičku.
Jenomže když sportovní svět přišel s videem, počítačem, důslednými odbornými aplikacemi z jiných oborů, obchodními a manažerskými aspekty, prohloubením odborného pohledu a profesionální pečlivostí ke každému detailu hry, my jsme spokojeně seděli nadále u „rybníka“ a v hlavách nám přetrvávalo: „Nás někdo nebude učit volejbal (fotbal, basketbal...).“
A tak proběhl čítankově příběh o tom, jak nám ujel náš vlastní vlak. Chtěli jsme na věky dobývat svět českou uličkou. Ovšem svět ji pochopil, vstřebal do svého myšlení a přidal k ní důslednou odbornost. Když glosuji s kolegy třeba finále olympiády, doslechnu se třeba i názor „No, nic nového pod sluncem“, protírám si oči, poněvadž nevím, zda jsme se nedívali každý na jiný film. Podle mě je nové všechno, resp. je to jiná hra než u nás doma. Samozřejmě, stále se hraje na tři údery, přijímá se, nahrává, smečuje, ulívá, blokuje. To je stále stejné, ale jinak se stal ze světového volejbalu jiný sport.
Vrcholový a výkonnostní sport má svá pragmatická, odborná i obchodní pravidla, jejichž nerespektování vede k prohrám. A po prohrách, jak známo, padají hlavy. A to už tak idylické není. Romantické letní sportování a hravé, rozšafné i trochu furiantské (proč ne?) tlachání nechť obohacují život rekreačních i výkonnostních a vrcholových hráčů. Ale nepatří do naprosto nemilosrdného výkonnostního a vrcholového sportu. Nic naplat, budíček, vstáváme.
Související články
