Vysoká hra Zdeňka Haníka: Akce mění potřebu ve skutečnost
V minulém článku jsem použil srovnání pojmů „prožít“ a „užít“. Dostal jsem otázku, zda to není slovíčkaření. Není. Mínil jsem tím celoživotní postoj, který je dvojnásob aktuální pro sport. Je to princip aktivního úsilí (někdy i trápení) v protikladu k pasivnímu přijímání.
Dnešní článek zahájím v Rudolfinu, kde předminulý týden začal další abonentní cyklus České filharmonie, ale neobávejte se, skončí to zase nakonec u Rosického, jak jinak. Miluji vážnou hudbu, ale do Rudolfina chodím také proto, že mě doslova nabíjí to, čemu ve sportu odborně říkáme týmový herní výkon.
Tento excelentní soubor, který letos vstoupil do 122. sezony své existence, vycepoval zesnulý maestro Jiří Bělohlávek tak, že je znovu světový. Něco takového bychom potřebovali ve sportu, a tak to s dnešním tématem souvisí. Pravda, nemají tam soupeře, ale stejně se Jiří Bělohlávek nebál vsadit na mládí, když rozdával herní role.
Například do čela houslové sekce postavil před časem 27letého Josefa Špačka. Slovy našeho prostředí – nebál se tomuto zelenáčovi dát kapitánskou pásku. Vsadil na aktivní dravost oproti rutinované jistotě.
Mistr Bělohlávek prostě poznal, že nadějný houslista i jako úplný „pták“ (odpusťte mi sportovní hantýrku) chce nést zodpovědnost. Jak inspirující pro sportovní prostředí a téma vůdcovství ve sportu. A to je první příklad mé symboliky „prožít vs. užít“, kterou jsem zvolil jako symboly pro dva rozdílné přístupy k životu.
Každý hráč, trenér, ale i generální manažer má vyvinutou schopnost se v životě vnitřně vylaďovat. Zajišťuje mu to relativní nezávislost na prostředí, kterou potřebuje budovat, pokud se má stát skutečnou osobností. Potřebuje být sám sebou, poznávat sám sebe v různých situacích, bez toho, aby mu někdo vedl ruku. Potřebuje být se sebou v míru. Odborníci tomu říkají, že si potřebuje zachovat vlastní integritu.
Na druhé straně patří do většího celku – týmu či společnosti, a tedy musí nutně fungovat v síti vztahů, přičemž se snaží přetvářet prostředí s ohledem na vlastní potřeby. Je totiž v první řadě egocentrický. Potřeby sice řídí činnost člověka, ale jen za předpokladu, že se promění v akci. Jedině akce mění potřebu ve skutečnost. A o akčních lidech je dnešní článek.
Upřímně řečeno i ta akčnost je svým způsobem přizpůsobení se, ale je to přizpůsobení aktivní. Navíc úsilí měnit své okolí paradoxně zlepšuje i fungování vnitřního prostředí samotného člověka.
No, a teď už se mi hodí slibovaný Rosický. Seděl jsem na zápasu Sparta-Plzeň se současným trenérem Bohemky Martinem Haškem, který mi trpělivě vysvětloval některé systémové fotbalové fígle. Ale co mi vysvětlovat nemusel, to byl obrat ve hře, když přišel na hřiště Tomáš Rosický.
Já vím, že už jsem o tom psal několikrát, ale teď mohu na Rosickém vysvětlit výše popisovaný princip. Většina hráčů Sparty patří hře, vyjma Rosického. On nepatří hře, ale hra patří jemu. Cítíte ten rozdíl? On ji vytváří, ostatní ji akceptují. Rosický proměňuje záměry v činy, myšlenky v akce. A to mi i jinde v českém, nejen sportovním, prostředí stále trochu schází.
Doposud od společenské změny v roce 1989 jsme nevzali vlastní osud plně do svých rukou. Jsme schovaní před životem. Jako bychom se báli přiznat barvu. Aktivní otevřenost s cílem pohnout věcmi kolem sebe, kterou jsem nazval „prožít život“, oproti ustrašené, servilní, konzumní strategii, které jsem dal přídomek „užít život“.
Strašně se bojíme prohrát s vyceněnými zuby, protože se zřejmě domníváme, že to navenek blbě vypadá. Možná to pramení z historie, že jsme se mezi Němcem a Rusem museli stále přizpůsobovat, abychom přežili, možná jsme jako národ už dlouho nezaplatili krví, ale dost možná je to jenom stud. Nevím, ale nesmíme kapitulovat, žijeme zde.
Každý člověk má nějaké ty své specifické potřeby, ale k jejich ukojení čili od „má být“ ke „stalo se“ je kus cesty. Cesty odvahy, akceschopnosti a zároveň i šťastně prožitého života. Použil jsem hráčský příklad Rosického, ale mohu sáhnout pro příklad i do oblasti manažerské a uvést životní dílo Jury Hamzy z biatlonu nebo do oblasti trenérsko-manažerské a vyzvednout akceschopnost hokejových hybatelů Martina Straky v Plzni nebo Libora Zábranského v Brně. Podobný přístup potřebujeme na všech frontách.
Chtěl jsem těmito řádky ještě více vysvléct donaha dva lidské principy ve svém protikladu: tvořit vs. přizpůsobovat se, ale rovněž vzdát hold všem, kteří život kolem sebe přetvářejí, oproti těm, co se mu přizpůsobují. A ti první chtějí nést zodpovědnost, chtějí nést kůži na trh, chtějí měnit svět kolem sebe. Ano, i za cenu zraněných a padlých.
