Mediální škádlení v biatlonovém táboře asi nikomu neuniklo. Dvojnásobný trenér roku Ondřej Rybář a národní hrdinka Gabriela Koukalová si vyměnili rozdílná stanoviska přes média a asi z toho zůstalo trochu hořko v ústech. Spor byl o techniku běhu naší šampionky, ale skoro se zdá, že technika nebyla skutečným jádrem problému.
Byla to přeci neuvěřitelně dlouhá a krásná biatlonová pohádka, ne žádný ojedinělý úspěch. Český zmlsaný fanoušek žádá pochopitelně svou drogu přílivu pozitivních emocí trvale. A stejně jako svého času nechtěl odpustit českým hokejistům ani bronz, protože si zvykl na zlato, chce podobně zažívat i nadále opojení, které mu zlatá Gábina a její parťáci poskytují nepřetržitě už od ZOH v Soči.
Ale ono to dříve nebo později muselo přijít, protože žádný strom neroste do nebe. A čas od času je dobré pro každého z nás připomenout si vrtkavost světského úspěchu, jak to krásně zpívá jedinečná Radůza: Tak Bůh člověku bez utrpení brány do nebe neotevře…
I nejlepší z nejlepších potřebují přízeň nebes. A ta zpravidla přichází, když si ji člověk zaslouží, když zaplatí dřinou a trápením, a poslední kapka přijde shora, ať už ji nazvete osudem či prozřetelností. Přízeň nebes teď biatlonová parta nemá, protože možná zatím letos nezaplatila dostatečně a možná je jenom zkoušena, co vydrží.
Tvrdím, že je to zcela normální a lidské. Ba co víc, čas od času je to dokonce nutné. Protože se tím čistí vzduch. Sportovec i tým potřebuje k životu i bolest a katarzi. To vědí jistě také Ondřej Rybář a Jura Hamza, kteří tu partu bačují. Určitě byli i na „zhoršené počasí“ připraveni, ale když to potom reálně přišlo, a gin vylétl z láhve v podobě výstřelu do vlastního terče, přijdou reakce, na něž připraveni nejsou, ani být nemohli.
Slovo, vyřknuté ve veřejném prostoru, má strašnou moc a může střílet. Proč jinak by si mocní tohoto světa kupovali média, že? A tak se trochu mezi biatlonisty střílelo. Když si člověk uvědomí, jak filigránská práce na každém detailu to v biatlonovém týmu musela být, aby se dostavil tak významný úspěch, kolik delikátních zvládnutí těžkých závodních chvil muselo nastat, aby výsledkem bylo, že celý národ žil biatlonem, přijde mu to trochu líto, když se tak těžce vybudovaná hodnota má šmahem znehodnotit praním špinavého prádla na veřejnosti.
A když jsme u toho, nejde jen o biatlon. Dialog vedený přes média je protivný vždycky, protože jsou zjednodušeným způsobem předkládány názory nezasvěceným lidem, kteří neznají kontext. Na první pohled logické argumenty jsou stavěny do nesprávných souvislostí s cílem zmást čtenáře a vlastně nabízet nepravdu pod palcovými titulky typu: „Rybář se brání obvinění“. Takto nabíjet médiím je přinejmenším nemoudré. Ať už šlo v minulosti o výstřely mezi Karolínou Plíškovou a Barborou Strýcovou , Luďkem Bukačem a hokejovým svazem, vždy jsem to pokládal za nejapné.
A víte proč? Protože ani Rybář, ani Koukalová (stejně jako další jmenovaní) si nezaslouží, aby si na jejich názorové různici smlsnuli různí zamindrákovaní chudáci či lidé bez vlastního kritického názoru, kteří se spokojí s laciným vysvětlením v novinách a začnou šířit zášť vůči jednomu nebo druhému, podle toho, ke komu mají zrovna blíže.
A jakou sílu má veřejné mínění, se v poslední době přesvědčujeme v přímém přenosu nejen ve sportu. Stačí si načíst Google nebo Seznam. Úctyhodní lidé jako trenér Ondřej Rybář nebo Gabriela Koukalová (mimochodem výborně zpívá) by neměli být předmětem mediálního plebiscitu. Média pouze plní svoji funkci, ale náboje jim byly poskytnuty z vlastních řad. Biatlonový spor (jestli to ve skutečnosti vůbec je spor) prostě za žádných okolností nepatří do médií, řeší se ve vlastní kuchyni. Tak nějak já osobně vnímám profesní slušnost a respekt.
Související články
